Stopli jsme jej hned na odjezdu z parkoviště – pochlubil se nám, že jeho přítelkyně je devatenáctiletá slečna, chovající se jako dítě, žijící na Kypru, jejíž otec je senátorem v JAR. Naštěstí nám také nabídl její parfém a věnoval nám tričko shell, žvýkačky a pytlík bonbonů. Od nás výměnou dostal mé (Markovo) telefonní číslo, které už asi nikdy nebude online. Byl divný, ale nevíme proč.
číslo 6: Chlapík v saku 

Pumpaři nám po návštěvě jejich toalety bryskně nabídli čaj, po jehož odmítnutím nám alespoň sehnali odvoz. Neutrální chlapík, který nás dovezl k odbočce na další destinaci – Kilikkale.
číslo 7: Cemenťák

Po 15 minutách bezúspěšného stopování na silnici jsem při chůzi na lepší destinaci jsem pouze náhodně zvednul ruku a hned vedle mě zastavil kamion. Nejdříve nás měl vyhodit pouze ve vedlejší vesničce, ale po zdlouhavé a komplikované konverzaci, které bohužel nikdo z nás nerozumněl (a pozvánce k luskajícímu tanci v bordelu někde v Ankaře), se nám rozhodl ukázat celou cementárnu a jak to v ní funguje. Při první zajížďce nám všem parádně obil hlavy, protože tyráky prostě na tu polní cestu stavěné nejsou… a když jsou, určitě ne pro lidi sedící na posteli. Když jsme zjistili, že nás tedy nejspíš nikde nezahrabe, ale pouze jel nabrat materiál pro výrobu cementu, spadl nám všem kámen ze srdce… dokud jsme nezjistili, že materiál potřebuje vyklopit v cementárně, která je nedaleko… teda spíš daleko od naší destinace. Po hodině kodrcání a kompletní prohlídce všech míst cementárny konečně nabídl Elišce sex (dělal obhroublé gesta – pro zájemce možná ukázka). Ta mu objasnila, že Barča spí se mnou (poznámka redaktora: zajímavé, to si už nějak nepamatuju) a ona sama spí v ČR. Poté ho to naštěstí přešlo – takže nám místo slíbených ovčích střev dal pouze vodu a vyklopil nás na rozcestí v Kirikkale.
číslo 8: Mládenec

O kterém nic nevíme a nic si o něm nepamatujeme. Ale vzal nás na druhý konec města, kde nám domluvil pako.
číslo 9: Pako

Dva umělci v dolmuši, kterou jsme díky skutečnosti, že jsme z ČR a nemáme vůbec žádné peníze (což mimochodem Pako sděloval téměř všem) měli zadarmo. Příjemná konverzace s dvouma mladýma klukama, kteří nám věnovali čokoládový chlebíček a tyčinky pro Eliščino zakulacení. Také mi byl nabídnut portrét, který byl však z důvodu nedostatku surovin (chyběla tužka) zrušen. (Celý tento nápad mi přišel poněkud zvláštní, ale hádat jsem se s nimi nechtěl). Případně můžeme poskytnout kontakt na facebooku.

Tentokrát v ultrarychlém autě – jediná zvláštní věc byla, že Pako s námi nastoupil do dalšího stopu.
číslo 11: Pako žije

Stále jsme se jej nezbavili, aneb Italský herec z Feliniho filmů – museli jsme si sundat boty a v kabině náklaďáku nás tentokrát bylo pouze 6… vůně ponožek byla silně znatelná. Vyhledával českou republiku na GPS a vypadal jako mafoš, ale Elišce nepřipadal jako násilník.
číslo 12: Děsivý

Pako se nás stále drží – už to začíná být podezřelé. Vedl nás městem nahoru k lepší cestě a přitom všem povídal, že jsme z ČR a že nemáme peníze. Naštěstí mi jasně vysvětlil, co se děje. Poté, co mi to 18x zopakoval a já střídal větu, že mu nerozumím a že nemluvím turecky, jsem se na něj poněkud naštval. Poté mi to zopakoval ještě 5x, takže se všechno stalo naprosto jasným. Nastoupili jsme do náklaďáku s naším děsivým řidičem, který nás poté vyklopil asi 10km od Goreme. Zde se k nám přidal další spolucestující – Meloun. Po tomto stopu nás také opustil Pako, který začal stopovat do místa jeho finální destinace – ať už jím bylo kdekoliv.
číslo 13: Tři hoši

Po souboji, kdo nás vlastně vezme, nás odvezli přímo do Goreme. Bohužel, Meloun zřejmě rozeznal naše záměry, které jsme měli, a tak nás hned při tomto stopu opustil. Naštěstí jsme si později sehnali náhradu. Při cestě jsme také zahlédli Pako, jak stopuje na stejném místě, kde jsme jej nechali… nebo tedy spíš on konečně nechal nás. A pokud žije, stopuje tam dodnes.

Ubytovali jsme se v Rock Valley hotelu, dali sprchu, skočili do bazénu, napsali tuhle slátaninu a odebrali se do postelí…