Kolová

Budíček nastal v 8 hodin ( Někteří prý vstávali v 7, ale o těch nic nevím). Následuje turecká snídaně, která prý podle mně nebyla dostatečná, ale slečny uspokojila. Poté jsme naskočili na horská kola a hrdinně vyjeli na 70km dlouhou trasu. I přes představy naprosto rovinaté krajiny jsme zemřeli již na prvním kopci. Barča proklínala každý sjezd, neboť pod ním viděla další následující kopec. Překvapil nás nesmrdící velbloud a vyrazili jsme do Mustafapaša, kde nás místní policista pustil do kostela. Kostel prohlídnut. Pokračovali jsme dál do Cemilu, kde Eliška již ze začátku pobuřovala ženskou část populace a vzrušovala tu mužskou. Já nahodil tričko, abych nepobuřoval oboje. Jen Barča nepobuřovala… Užili jsme si krásný, polorozpadlý kostýlek s jeho oslím hlídačem. Nakoupili jsme si v jediném místním obchodě (za asistence půlky vesnice) oběd – pro Barču luxusní sýr a sušenky a sledování místním osazenstvem pojedli na blízké zdi. Zde jsme také začali pociťovat první problémy s cyklosedly. Poté jsme pokračovali do klášterního komplexu Kešlik Monastery, kde nás očekával strašně milý pán, jehož žena obhospodařovala ohromné zahrady. Dlužíme mu ještě poslat fotku (poznámka redaktora: Dodnes mu dlužíme poslat fotku). Zvládli jsme se tam ztratit a přitom jsme objevili kámen podobný zadnici jedno z nás.

Problém se sedlem se začal stávat výrazným – obzvláště pro Elišku, která bohužel dostala kolo, které mělo sedlo s ostny. V dalším městě – Taškinpaša – jsme si koupili meloun, který jsme nedojedli a půlku věnovali dětem – rozjařeny dárkem se rozhodly po nás chtít i peníze. To jsme jim odpustili a nevyčítáme jim to. Také jsme zde dostali parádní, čerstvě upečený chleba, který byl zřejmě nějakou místní “specialitou”. Zde jsme naši cestu ukončili a vyrazili jsme k psovi u brány, který pomohl Elišce proti bolesti zadnice. Při jeho vyceněných zubech zrychlila své tempo asi 3x. Cesta zpět ubíhala mnohem rychleji a neměli jsme s ní téměř problémy, kromě jedné nejmenovanné události, o které se již nebudeme dále bavit . Po příjezdu zpět do Goreme jsme si chvíli pokecali s majitelem pronajímající společnosti a dostali se konečně k našemu kýženému melounu.

Nakoupili jsme pivo a vyrazili najít místo pro stan. S klidem jsme se procházeli nočním městem, za jednou z kamenných věží rozložili stan a začali chystat spacáky, přičemž k nám doběhlo první, dosud neidentifikované zvíře vydávající nepopsatelné zvuky. S panikou jsme sebrali co jsme mohli a naskákali do stanu. Otevřeli jsme piva a bez myšlenek na pozdější potřebu jejich uvolnění jsme je vypili. Piva se samozřejmě brzo ozvala a tak jsme museli ze stanu ven. Otevřeli jsme dveře od stanu, já zhlédnul situaci, ale nic jsem neviděl. Psa uviděla až Barča, která Elišce, která mezitím již stála venku, s klidem oznámila, že vlevo od nás leží pes. Eliška se otočila a s kamennou tváří… skočila šipku do stanu. Poté jsme se na psa ještě několikrát zle podívali a ten si rozmyslel, že raději uteče a tak nám dal šanci vypustit pivo v bezpečné vzdálenosti (30cm) od stanu. O pár hodin později, u další čůrací situace, jsme potkali již jen malého, klidného psa, který pro nás neznamenal žádnou hrozbu. Eliška mi ještě stihla nalézt do mého spacáku a to i přesto, že já v něm už nebyl… Na mě zbyl pouze spacák její a jelikož ten je konstruován tak na -15 stupňů, raději jsem požádal zpět o můj. Poté holky skoro nespaly, neboť měly obavy ze stvůry, běhající okolo stanu skoro celou noc.

Scooterová

Po ranním budíčku ve stanu, prozkoumání stop zvířat, která se kolem nás v průběhu noci pohybovala a sbalení jsme se vydali k našemu již známému místu na pronájem dopravních prostředků. Tentokrát jsme si vybrali scootery, po rychlém vyzkoušení jsme se vydali na cestu, která se skládala ze začátku z pro nás již známé trasy = Urgup, Mustafapasa a pak jsme vyrazili směrem k prvnímu podzemnímu městečku. Není oficiálně otevřeno pro veřejnost, ale provází jím jeden místní chlapík. Nachystal si plynovou pochodeň a vstoupili jsme do 12 patrového komplexu. Po několika nízkých průchodech a stoupání přes několik pater jejich “výtahy”, při jednomž z ních jsme potřebovali jištění pomocí lana, neboť byl několik metrů vysoký a chyty po stranách jeskyně nebyly zrovna nejpříjemnější, jsme se dočkali jednoho z prvních vtipů, který byl na nás připraven. Většinou se skládaly z odpojení jednoho z nás a poté vybafnutí na zbytek, který neočekával našeho průvodce v některé z děr. Ten toho také mezitím využil k objímání zrovna odpojeného člena naší skupiny (poznámka redaktora: redaktor se objímání nezúčastňoval). Objímání bylo samozřejmě pouze z bezpečnostních důvodů.

Po dokončení prvního města jsme se přesunuli do druhého, menšího, kde byly obytné domy, vězení a podobně… Toto místo jsme zakončili luxusním Melemenem, který pro nás náš průvodce přichystal, a vydali jsme se do druhého místa naší cesty – Historické vesničky Soganli – Neskutečného skalního komplexu, kde některé domy byly stále obývané a v oknech na nás koukaly záclonky. Díky bohu v této vesničce měli mnoho kostelů, které jsou pro nás samozřejmě naprosto speciální a srdcovu záležitostí, takže bychom ani jeden z nich nemohli vynechat. Po prozkoumání vesničky, jsme se rozhodovali, zda se ještě vrátit ke dvoum dalším podzemním městům. Tento návrh byl nakonec zavrhnut a zbylé městečka odsunuta na příští návštěvu Kappadokie. Vydali jsme se tak po stejné trase, kterou jsme chtěli projet na kolech a tak jsme konečně viděli poslední město, které jsme předtím nestihli. Zároveň jsme navštívili čajové místo v Cemilu, kde jsme návštěvu slíbili předchozí den, ale nestihl jsme ji.

Poté jsme pokračovali do Ortasehiru – městečka, které mi bylo doporučeno afričankou, která se stará o hotel, vekterém jsme přespávali – Rock Valley. V centru města stojí obrovský kamenný hrad… nebo spíš obrovský kámen, který je hradem. Vyběhli jsme nahoru a poté pokračovali do dalšího města, Ucsehiru (nebo tak nějak, někdy to snad opravím). V tomto městě stojí velmi podobný hrad, který je však o dost většï je obklopen skupinou do kamene vytesanch budov – už z dálky je město naprosto úchvatné. Poté jsme se vydali zpět do Goreme a po 130 km jsme se rozhodli sledovat západ slunce z přilehlého kopce. Ten však za moc nestál, protože bylo docela zataženo.

Co jsme však neočekávali bylo, že nás osloví nevýrazný starší pán, který nám nabídne grepfruit a prohlídku podzemních skladišť citrusů – Lemon house. Také jsme neočekávali, že podle naší mluvy pozná, že jsme češi a že nám pak ukáže návštěvní knihu doslova překypující českými návštěvníky, kteří u něj buď přespali, nebo alespoň ochutnli jeho grepfruity  pohostinnost. Dohodli jsme se s ním, že další den u něj tedy přespíme a že pro nás uvaří manty. Poté jsme odjeli odevzdat Scootery a poté se vrátili do hotelu. Bohužel v tuto dobu zde již nebyla naše oblíbená “recepční” ale neméně oblíbený turek, který vypadal, že si opět něco zarazi do své zadnice a nepodařilo se mu to dosud vyndat. Po příjemné konverzaci ohledně ceny jsme se tedy přesunuli do druhé místnosti s označením “dormatory”, která má být luxusnéjší v tom, že v sobě obsahuje sprchu. Bohužel k luxusu měla docela dost daleko. Proto jsme, v rámci protestu, do bazénu skočili bez předchozí sprchy a nechali v něm rozpustit dva dny nánosů, much a další havěti, která se na nás nalepila. Tím byla naše tichá pomsta dokonána a my mohli s klidem jít spát.