Původní plán zněl: V sobotu půjčit auto a vyjet na dva dny k národnímu parku Taranaki. Poté, co jsme se ráno probudili a venku chcalo jak z konve jsme stále nic nevzdávali a šli na web, abychom se podívali, kde si půjčíme auto. Samozřejmě, že novozélanďanům nevadí, že je venku hnusně a tak všechna auta byla vybrakovaná. Po krátké dohodě jsme tedy výlet posunuli až na neděli a skrouhli ho jen na jeden den. Sobotu jsme tedy prožili v poklidném pobíhání po obchodech a na poklidné párty – kterou jsme chtěli ukončit v rozumném čase. Kdybych v klubu neztratil klíče a my se pak nemuseli vracet a hledat je, možná by se nám to i povedlo.

Původní plán na sraz v 7:30 se proto stal poněkud nejednoduchým, nebýt nemožnosti komunikace mezi informatiky tak by se nám jej však možná i povedlo dodržet (Adam si myslel že má ještě fůru času a nikomu z nás tří se nepovedlo mu dát najevo, že tomu tak není). Už den předem jsme si zamluvili auto… chtěli jsme nějaké malé a ekonomické. Ale poslední co jim zbylo bylo Subaru Forester – 2.5l SUV. V půjčovně jim pro jistotu nefungoval internet a tak po 3 marných pokusech o elektronické zadáni se chlapík nechal přesvědčit a vypsal nám papír ručně (což trvalo asi 3x kratší dobu než každý z jeho předchozích elektronických pokusů). Za krásného počasí a vytrvalého deště jsme se tedy vydali na první oficiální novozélandský výlet.

V průběhu cesty se nám asi 2x vystřídal déšť se sluncem a po 300km, 4 hodinách a nákupech v outletu jsme dorazili na pláž s černým vulkanickým pískem. Po krátké fotografické pauze jsme se vydali k naší hlavní destinaci – hoře Taranaki. Tmavý kruh viditelný na google maps je ve skutečnosti prales, který se před příjezdem anglánů rozkládal na většině plochy – jak nám ale hrdě sdělil jeden z místních farmářů – „We’ve burnt it!“ A tak jsme ze zatravněných plání plných ovcí vjeli do brány pralesa uzavírajícího cestu asi 3cm za krajnicí. Při stavbě příjezdové cesty se zřejmě místní rozhodli ochránit starší stromy a tak se co kousek cesta rozpůlila a uprostřed nechala zališejníkovaný starobyle vypadající exemplář.

Na konci cesty nás uvítal výhled na vyhlídkovou věž, která zřejmě slouží k prozkoumání krás dvou vrcholků nedaleké sopky. Rozhodli jsme se však, že výhled na pár miliónů metrů krychlových mlhy není něco, o co bychom až tak moc stáli a tak jsme se v chatce chvíli pobavili se dvěma čechy čekající na lepší počasí a v krupobití jsme se vydali na procházku k Dawsonově vodopádu. Procházka je novozélanďany odhadovaná na 1.5 hodiny – námi ujita za asi 30 minut při častých zastávkách na focení a utírání objektivu od vody. Totálně promočení jsme nasedli zpět do auta a vydali se na cestu k Dálníci zapomenutého světa (Forgotten World Highway).

Ve spodním prádle a tílcích z vlny Merino jsme si frčeli krajem, kde, jak bylo několikrát zmíněno obyvateli našeho automobilu zmíněno, vrtulníky a letadla průběžně kropí kopce ovcemi a k našemu překvapení i kravami – na mnoha vrcholcích kopců, kam bych se ani nevyšlapal, si místní „horské“ krávy pohodlně žraly trávu a přetvářely ji na schody – všechny kopčeky měly dokola vyšlapané plošinky. Projeli jsme i místní republikou Whangamomona – která se na protest proti odtržení od jedné části země a přidělení k jiné části země (něco jako z moravy do čech? rozumím…) projistotu oddělila od celého Nového Zealandu a vyhlásila vlastní republiku s vlastním panovníkem. A také vlastními asi 170 obyvateli, nefungující poštou a jedním hotelem.

Po mnoha zastávkách, jednomu vyhození se slovy „Fuck off! FAST!“ z pozemku, který byl jasně ohraničen otevřenou branou, a rozhovoru s chlapíkem, který byl zřejmě úplně mimo, protože si myslel že česká republika je slavná kvůli vínu a sám si vesele popíjel pivko, jsme opět vjeli do brány pralesa. Z polorozpadlých úbočí skal stékaly všude vodopády vody a palmy se mísily se všemi typy kapradin a místních šílených stromů. Stejně jako jsme se ocitli v pralese jsme z něj opět vyjeli a v jednom metru jsme se najednou zase octli v kopcovité krajině plné ovcí, krav a tentokrát i vysoké. Zastavili jsme se na večerní hambáč v mekáči a vyrazili na 4 hodinovou cestu domů.

Seznam prezidentů Republiky Whangamomona:
Ian Kjestrup (1989-1999)
Zvítězil v tajném hlasování a v úřadě působil celých 10 let.
Billy Gumboot the Goat (1999-2001)
První zvolené zvíře. Své vítězství získal sežráním hlasovacích lístků ostatních kandidátů. Zemřel ve své kanceláři po 18 měsících v úřadu.
Tai the Poodle (2003-2004)
Odešel na odpočinek poté co jej psychicky zničil pokus o atentát na jeho osobu.
Murt „Murtle the Turtle“ Kennard (2005-dnešek)
Místní majitel garáží vyhrál nad silnými konkurenty, jimiž byli bývalý prezident Kjestrup a „Miriam“. V roce 2009 byl znovu zvolen o jediný hlas.