Pátek večer, rychle do sebe kopnout pár pivek v kanceláři a tentokráte pouze ve dvou (s Adamem) hurá na trajekt směrem k jižnímu ostrovu. V batozích stan, spacáky, trocha jídla a oblečení a před námi přístavní městečko Picton a rozhodnutí, že dnes se bude spát zadarmo.

Cesta trajektem je prý vizuální zážitek – to ovšem moc neplatí, pokud vyjíždíte o půl 7 a než se dopracujete k „fjordům“, jsou již zahalené tmou. Západ slunce nám to však alespoň z části vynahradil a tak jsme za ustavičného utírání objektivů od mořské vody byli nakonec schopni vyplodit pár rozumných fotek. Po tříhodinové cestě jsme dorazili do Pictonu, brány jižního ostrova. Krom přístavu zde můžete potkat hostely na každém kroku a v pátek večer okolo 9 hodin také přibližně 0 lidí v ulicích.

Po svačincce v SubWay – kde jsme dostali jako bonus sušenky, protože jsme byli poslední zákazníci, jsme se snažili vymyslet místo, kde by se dnes dalo přespat. Na mapce jsme našli stezku vedoucí k vyhlídce na blízkém kopci a tak jsme se rozhodli ji využít. Když jsme konečně dorazili k ulici, na které stezka začínala, potkali jsme skupinku místních. Jejich hlavní mluvčí nás poté, co jsme mu sdělili, že pocházíme z ČR, potěšil větičkou „vole“ a poté nám sdělil, že stezka je v noci nebezpečná a lehce naznačil, že přespávat se tam nesmí. To by nám samozřejmě normálně nezabránilo, ale vejít tam před nimi nám nepřipadlo jako nejlepší řešení. Rozhodli jsme se tedy pokusit se nalést jiné stanoviště. Po několika přehlednutých slepých uličkách a návratech na hlavní cestu jsme se konečně dopracovali do parku na jednom z kopců shlížejících do přistavu. Na parkovištích a vyhlídkách nás průběžně vítaly značky zakazující kempování a přespávání v autech.

Na jednom z parkovišť jsme však potkali německého backpackera, kterého to zřejmě nijak neštvalo a tak jsme se rozhodli pokusit štěstí také. Kvůli jeho podezřelému zjevu (a také přítomnosti jeho přítelkyně) jsme se rozhodli raději se přesunout jinam a tak jsme sešli kousek níž na pláž s výhledem na přístav (a tím pádem také s výhledem z přístavu na nás). Další z výhledů také byl náš výhled na vačici sedící ve větvích a vačičin výhled na nás. Přesto jsme se však rozhodli zde rozbít stan a tak jsem zašel do jednoho z méně viditelných koutů, složil stan na zem a užil si uvítanou zřejmě párečku bojujících zvířátek. Adam by zřejmě řekl, že jsem při zaslechnutí jejich skřeků utekl až na druhou stranu pláže, a já bych vám zase řekl, že jsem byl lehce překvapen a udělal jsem maximálně jeden úkrok zpátky. Pravdu hledejte někde mezi… Ani jednomu z nás se zde však už něchtělo přespávat a tak jsme se rozhodli se přesunout zpět na vyhlídku, kterou jsme cestou minuli.

Zde jsme úspěšně našli kousek trávy schovaný mezi lavičkou a houštím a rozhodli jsme se, že zde bychom pokutu 100 dolarů, zmíněnou na cedulkách, nakonec nemuseli zaplatit. Kolem půl druhé hodiny ranní jsme tedy ulehli s budíkem nastaveným na 6 hodinu ranní, abychom odsud rychle vypadli, než se kolem začnou rojit turisti. Po snídani jsme se rozhodli vyběhnout rychle kus místního tracku a pokusit se zastihnout východ slunce nad fjordy (zde už bych pomalu mohl zmínit, že to vlastně nejsou fjordy, protože nebyly zformovány ledovci, ale jsou to zatopená říční koryta – anglicky Sounds). Povedlo se nám také potkat místního ptáka Waka, kterého jsme si ze začátku spletli s kiwim. Waka je prý známý zloděj a člověk by v jeho okolí neměl nechávat nehlídané předměty (od jídla přes batohy po osoby něžného pohlaví). My se jen přesvědčili o tom, že se opravdu nebojí.

Kolem 9. hodiny jsme se konečně vydali do města na výpravu za vypůjčením kajaku. Po mém sdělení, že dneska určitě přijdu o brýle a poté, co jsme je ve třetí kanceláři, do které jsem ten den přišel, již opravdu nemohl nikde najít, jsme si úspěšně jeden dvojkajak zapůjčili, shlédli instruktážní video a vyrazili (ze začátku alespoň z mé strany poněkud neohrabaně) do přistavu a směrem k otevřenějšímu moři. Po prvích větších vlnách jsme si pomalu začli zvykat na průběžné sprchování mořskou vodou a začali jsme si ho řádně užívat.

Asi po 2 hodinách pádlování jsme dorazili na naši první zastávku, poobědvali na molu a užili si plechovky burbonu s kolou uprostřed zálivu se zákazem rybaření a také zlehka nakrmili pár místních ryb. Po cestě zpátky jsme ještě na chvíli zastavili na jedné z přilehlých pláží a vyrazili zpět do přístavu. Raketovou rychlostí a za předjíždění plachetnic (na to, zda plachetnice byly rozměru asi 3x2m a byly operovány přibližně 6 letými dětmi… a k tomu na to, že jsme předjeli pouze 2 poslední a jen proto, že jim přestal foukat vítr, se už historie ptát nebude) jsme úspěšně dorazili zpět do přístavu.

Rozhodli jsme se tentokrát se rozumně vyspat a tudíž si zaplatit noc v kempu. Po zaplacení jsme si také uvědomili, že kdybychom místo 28 penízků obětovali penízků 40, mohli jsme raději spát v hostelu. Takhle jsme si však mohli užít zabíjení mušek o své spálené ruce (ani novozélandské mušky po dvouciferných ztrátách ve svých řadách nejsou schopny pochopit, že se od nás mají držet dále) a užít si druhou várku burbonu s kolou. Vydali jsme se do města a po večeři v přístavu a obligátním pivu (už pomalu začínáme zjišťovat, které značky a druhy se tady dají pít) jsme se značně unaveni navrátili do stanů a se špatně nastaveným budíkem a myšlenkami na objednanou cestu lodí k pěšímu výletu po Queen Charlotte Track, na který jsme se měli dostavit v 7:30 ráno, jsme ulehli ke spánku.

Adamovi byla zima a tak se rozhodl vstát dříve, než nám zazvoní budík. V 7:20 se tedy začal vytahovat ze spacáku, na češ jsem mu řekl, ať si pěkně počká, až budík (očekávaný v 6:30) opravdu zazvoní. Po zkontrolování mobilu a zpozorování aktuálního času jsme úspěšně zvládli proklamovaných 5 minut na sbalení stanu, které se tak často vyskytují na reklamních letácích. Nevím, kolik minut se připisuje sbalení batohu, ale do 5 minut jsme se určitě vešli také a za pojídání banánů jsme vyrazili do přístavu (asi 10 minut rychlé chůze).
Naštěstí jsme vše stihli a po usmlouvání ceny jsme nastoupili na jedno z lodních taxi, které nás provezlo paprsky vycházejícího slunce nad fjordy až k první destinaci dne – ostrovu Motuara, přírodní ptačí rezervaci.

Hned po příjezdu jsme si vyfotili schovávajícího se tučňáka a za průběžného focení pózujících ptáků jsme vyšli až k památnému kamenu vylodění kapitána Jamese Cooka v roce 1770. Po snídani jsme pak byli převezeni na další místo – Ship Cove (Lodní zátoku) kde byl Cook při svém příjezdu přivítán domorodci. Odtud jsme vyrazili na 12km trek po pobřeží.

I když maximální bod naší cesty byl v nadmořské výšce jen asi 400m, vyběhnout jsme ho museli hned v prvních pár kilometrech, abychom z něj pak seběhli zpět asi do 100 metrové výšky. V informačních plakátech mě udivilo, že kompletní 70km dlouhá cesta na kole trvá od 2 do 3 dnů, po tom, co jsme asi po kilometru předběhli pár ciklistů a průběžně jsme se s nimi předháněli až do konce celé trasy jsem to však pochopil – většina cesty byla buď příliš strmá, nebo plná velkých kamenů a obzvláště prostorově výraznější slečna, kterou jsme potkali kolem 3. hodiny odpolední určitě nechtěla slyšet, jak daleko to ještě má do konce. Předpokládám, že její partner už ji na nic podobného nějakou dobu nedostane.

Zbytek cesty jsme střídavě procházeli pralesem, lesem, polem, pláží a zahrádkami, abychom k finální hospůdce a zaslouženému pivu dorazili okolo 4. hodiny a potom se nechali odvézt katamaránem zpět do přístavu. Přes původní plány na ochutnání místního známého vína, jsme nakonec zase skončili u piva a při západu slunce povečeřeli pod palmami v přístavu a poflakovali se, dokud nám nepojede trajekt domů.
Na pár týdnů se teď odmlčím, neboť studijní záležitosti nebyly v poslední době zrovna mou prioritou a tak budu muset cestování na chvíli zanechat.