Pátek večer a skupinka 15cti stážistů má čekat před hostelem na minibus, který je odveze na nádraží. Po klasických „porodních bolestech“ velké skupinky jsme se o 10 minut později za vydatného troubení vydali uličkami starého města Hanoie. Zájezd byl zaplacen a nás čekaly dva dny all inclusive ve slavném městečku Sapa v horách na severozápadě země. V horách plných rýžových políček a místních „menšin“. Jak nám bylo řečeno, v bývá zde chladno, a tak jsme se vybavili co největším množstvím piva, aby nás netrápilo, že nám bude zima.

Pokud byste, tak jako já, někdy slyšeli od Českých Drah, že ve vlaku stojíte proto, že nemohli připojit další vagóny, pošlete je do pr… a do Hanoie. Zde totiž po stavu, kdy se u nás již připojit vagóny nedají, připojili ještě dvakrát tolik. Nastoupili jsme tedy do vagónu číslo 12 a našli své útulné kupé se 6-ti palandami. Finální složení: pět chlapců a jedna dívka. Všechny ostatní dívky jsme vyslali do kupéček po 3 – 4, doplněných místními obyvateli, aby mohly lépe vstřebávat kulturu. Vybalili jsme pivo a začali se osvěžovat. Najednou nás vlak zarazil do sedaček (tedy alespoň ty sedící po směru jízdy) a vyrazil na svou zběsilou jízdu. Úctyhodných 300km urazí již za 9 hodin, což je s ohledem na skřípění, které po celou dobu vydává, vynikající výkon. Všichni byli překvapeni, jaké zde mají hrozné vagóny – my zvyklí z České Republiky však nemůžeme být ničím překvapeni (myslím, že klidně snesou srovnání). V pozdních hodinách, když už jsme se všichni rozhodli jít na kutě, jsem se rozhodl rozbalit svou deku, abych se přikryl. Poté, co na mě z deky vykoukly cizí vlasy/chlupy, jsem si tento krok rozmyslel a raději šel spát v oblečení.

Ranní příjezd proběhl bez problémů, minibus nás odvezl na hotel, který nás na místní poměry velmi mile překvapil svou zahrádkou s lavičkami, houpačkami a příjemným výhledem. Posilněni snídaní jsme se vydali na první výlet do vesničky Cat Cat. Asi po 30 metrech už na nás čekala skupinka asi 30 zástupkyň místní menšiny, aby se postupně každého z nás zeptaly odkud jsme a jak se jmenujeme. Několik z nich se k nám zároveň přidalo jakožto doprovod. Vedeni 19-ti letou 140cm vysokou slečnou jsme scházeli schody, blátité cesty a procházeli asi první vesnicí, kterou jsem kdy viděl, že by neměla ani jeden obytný dům ale pouze obchody (všechny k tomu s naprosto identickým sortimentem). Díky slunečnému (čti přes opar šlo po velkém snažení rozpoznat slunce, připomínající spíše měsíc) počasí jsme si mohli prohlédnout krásná panorámata rýžových polí, rozprostírajících se úbočích hor. Po shlédnutí vodopádu na konci naší cesty jsme se obrátili zpět a jinou cestou se vrátili do hotelu, před kterým se nás ještě veškerý náš původní doprovod pokoušel přesvědčit k nákupu extrémně předražených „ručně vyráběných“ výrobků. K tomu nás ještě překvapil náhlý útok mračna/mlhy, která se rozhodla nás v 1500 m.n.m. poctít svou návštěvou. Jak už to s návštěvami většinou bývá, byla o dost delší, než by se nám líbilo.

Oběd v hotelu a několik z nás se rozhodlo vyrazit na výlet na nedalekou horu, která nám byla doporučena jednou z „domorodkyní“. Překvapeni vstupným 70kč (na místní poměry opravdu hodně) jsme přesto vstoupili, abychom byli uvítáni Mickey Mousem v nadživotní velikosti. Jak vidno, Vietnamci se naučili využívat turismu do poslední kapky a asi někde slyšeli, že Disney land je docela oblíbený. Procházeli jsme tedy napůl umělou přírodou plnou naprosto umělých soch, kterou zachránil až konečný výšlap na vrcholek, poskytující úzké průrvy mezi podivnými skálami a „bránu do nebe“. Tu jsme samozřejmě nemohli vynechat. Jako správní turisti jsme si také nenechali ujít možnost převléci se do místních oblečků a pak se asi půl hodiny navzájem fotit a náramně si to užívat. Večer jsme se spokojili s několika málo pivy a rozehřáti zápasem mezi Manchesterem a kdovíkým se odebrali do našich mrazivých pokojů s očekáváním dalšího dne.

Jak bylo řečeno výše, některých hostů se prostě nezbavíte a proto i další den bylo vše zahaleno mlhou, poskytujícím výhled tak na 20 metrů. Připočtěme k tomu místní způsob dopravy a vyjdou nám světla, která se na poslední chvíli mění v motorku svištící za vašimi zády a hned zase mizící, za sebou nakrátko zanechávajíc červenou skvrnu. Někteří z nás již byli příliš promrzlí a z důvodu nemoci se dnešní 12-ti kilometrové túry raději vyhli. Zbytek se mlhou vydal ke vzdálené vesničce, domovu většiny „where are you from?“ slečen. Tentokrát jich čekalo o mnoho více a my vešli do davu 50-ti výdělkuchtivých zástupkyň místních menšin. Ty tentokrát nenechaly nic náhodě a ke každému z nás vyslali jednu zástupkyni, aby nás po celou dobu našeho pochodu doprovázela (nebo spíše pronásledovala). Děravými cestami mezi tušenými rýžovými poli jsme se postupně propracovali k zábavnějším úsekům, tvořeným blátivé srázy. Naše průvodkyně se automaticky jaly svých povinností a hned nám všem chtěly pomáhat a přidržovat nás (některé z nás nakonec spíše snášet). Jako podnikatelský záměr by to mohlo docela fungovat – inspirace pro ty z vás, kdo studujete něco s tím spojeného. Po chvíli jsme se dostali až k samotným rýžovým polím a po kamenech ohrazující přívod vody jsme došli až k akvaduktu zázobujícímu naši cílovou vesničku. Na začátku cesty si mnoho z nás vyměnilo boty za gumáky a v po absolvování tohoto úseku toho určitě nelitovali, neboť voda byla naprosto všude.

Nakonec jsme úspěšně dorazili do vesničky, aby na nás všichni naši společníci automaticky rovnou vybalili, že teď si od nich musíme něco koupit. Každý z nás si tedy z povinnosti koupil nějakou předraženou hloupost a vstoupili jsme do „restaurace“ vystavěné na břehu řeky. Tou dobou se už konečně zlepšilo počasí a místo 20 metrů jsme byli schopni vidět nejméně metrů 50. Oběd, a pak zpět do pekla pouličních prodavačů, jejich dětí a neustálého „jů vant tů báj dis from mí?“. Snažili jsme se vymyslet sofistikované způsoby obrany, jako uzavření se do neprostupného kruhu stážistů, všechny ale nakonec skončily neúspěchem. Když průvodkyně zavelela k odchodu, byli proto všichni nadšeni. Před odchodem z vesnice jsme si ještě za zlomek ceny, proklamované pouličními prodejkyněmi, nakoupili suvenýry. Po dalších několika kilometrech mlhy jsme dorazili k místu, kde nás měl vyzvednout autobus, dali jsme si pivko a vyrazili na večeři do hotelu.

Sbalili jsme zbytek skupiny polehávající celý den v postelích a vyrazili k našemu zpátečnímu vlaku. Na nádraží jsme doplnili zásoby piva a opět vstoupili do spacího kupé. Zde jsem měl již připraveno speciální uvítání. Krom nepoznaných vietnamských pachů a omšelých umakartových zdí, pocákaných neznámou tekutinou, na mě na mé lampičce čekal hmyzí kamarád. Na uvítanou jsem ho tedy zabalil do papíru a vyhodil. Znaveni jsme zkonzumovali všechen dostupný alkohol a ukončili večer tentokrát o mnoho dříve. I přikrývka tentokrát vypadala o mno lépe a tak jsem se odvážil ji využít. Ranní probuzení mi zpříjemnil další hmyzí kamarád, kterého jsem však ušetřil, abych i dalším návštěvníkům daného kupé dopřál vřelého přivítání. Toho, co na mě zpod mé centimetr široké „matrace“ vylezlo přes noc se nechci ani domýšlet.

Ranní taxi domů, hodina spánku a hurá do práce. Naštěstí už se blíží další pátek a výlet do Ho Ian (pokud by to náhodou někomu něco připomínalo, ano, odsud ten název pochází).