Dva měsíce již uplynuly od mého návratu a nadešel čas zdokumentovat poslední (a také nejzajímavější) část výletu po Vietnamském kraji.
Sedíme si v autobuse s vodkou v jedné a pivem v druhé ruce – za konstantního zastavování a hopsání si užíváme místa úplně vzadu v autobuse – jediná místa, kde jsou tři seda(leha)čky vedle sebe. Jako dárek jsme dostali nějakého postaršího, ne zrovna nosu lahodícího, cestovatele, a tak je vodka a smích nad naší situací to jediné, co nás drží v rozumném rozpoložení. Řidič zřejmě věří v teorii (mimochodem také uznávaná nemálem řidičů v našem kraji) říkající, že při dostatečné rychlosti se všechny
díry pouze přeletí a dopravní prostředek není nijak ovlivněn. Autobus však byl jiného názoru a to stejné platilo i pro půlmetrové díry v „silnici“. Kdyby Američané věděli, že stav bez tíže se dá simulovat i ve Vietnamských autobusech, určitě by snížili náklady na výcvik astronautů. Procentuální poměr umístění našich těl bez jakékoliv opory byl také určitě o dost vyšší než u volně padajících letadel. Autobusy by však vyžadovaly zásadní úpravu – zvýšit strop, který v ne zrovna výjimečných situacích způsobuje nárazy horních partií těla způsobené příliš vysokou dráhou letu.
Abychom naprosto luxusní jízdu, trvající asi 8 hodin a poskytující naprosto ideální odpočinek, zakončili stylově, daří se nám v autobuse nechat sluchátka a bonbóny. Posilněni touto extrémně příjemnou jízdou čekáme asi hodinu, než nám někdo byl schopen sdělit, jak vlastně budeme pokračovat dále. No a pak další hodinu, než zmíněný způsob dalšího pokračování přijíždí před naši aktuální pozici. Na zbytek cesty po horských serpentinách směrem k našemu cíli, městu Da Lat, se vydáváme v extrapohodlném Minibusu.
Zde se již mé vzpomínky trochu rozplývají (desítky nočních nárazů do hlavy se zřejmě lehce podepsaly na výkonnosti paměti) a tak přeskočíme k něčemu zajímavějšímu. Další den a my si frčíme na skútrech k prvnímu vodopádu. Horské serpentiny a úžasné pohledy do zalesněných kopců místní „vysočiny“, občasné vesničky a žádné značení – orientujeme se jen podle GPS a občasných otázek, kdy se snažím alespoň přibližně vyslovit název naší destinace. A dorážíme úspěšné k našemu cíli. Scházíme k vodopádu a po ohlazených, mokrých, zamechovaných kamenech se snažíme doklouzat až za vodopád (sen jistě nejednoho člověka). Při pohledu pod sebe, kde voda na chvíli vybíhá na světlo a pak zase mizí ve spleti kamenů jsme si však náš výlet rozmysleli a spokojili se s opalováním se za konstantního osvěžování vodními kapkami. Vyjeli jsme dále a rozmlsaní jsme si prošli ještě dva další vodopády, které již však ani zdaleka nebyly tak dechberoucí jako náše první destinace.
Po návratu na hotel jsme se tedy dohodli, že se vydáme na trošku punkovější výlet a naplánovali jsme si na další den vzdálenější vodopády, které jsou dle Lonely Planet klenotem této oblasti. Měli jsme dvě možnosti cesty – 200km oklikou a nebo 160km po cestě, která se po oddálení na google mapách po chvíli v určitých segmentech vytrácela. Myslím, že víte, po které cestě jsme se nakonec vydali.
Plán: 160km, 5 hodin, výjezd v 7 ráno, načerpat benzín někde po cestě
Vyjeli jsme asi o půl desáté. Posilněni vajíčky a kávou s rumem (spíš rumem s kávou), s půlkou nádrže a asfaltem pod sjetými pneumatikami. Ty naštěstí zůstaly stále stejně sjeté, asfaltů však rapidně ubývalo, až se proměnil v kamení a kamení ve štěrk. No a štěrk se změnil v hlínu, hlína v bahno a bahno v řidší bahno (střídané vodou). Nevím, proč se na nás všichni dělníci dívali, jako kdyby ještě neviděli cizince na skůtrech projíždět (čti prošlapávat se skůtrem mezi nohama) místní cesty – obzvlášť, když místní obyvatelé byli stejnými cestami schopni převážet půltunové náklady převyšující vlastního řidiče motorky ve všech dimenzích.
Všímavý čtenář si povšimne, že z plánu nám již zůstaly pouze dvě položky – vzdálenost a načerpání benzínu. Nevšímavý si toho již také všiml.
Člověk by čekal, že benzínku může potkat alespoň každých 50 km. My to čekali také a tak jsme s vypnutými motory sjížděli kopce a snažili se přišlapávat nohama, abychom se dostali co nejdále bez nutnosti
startovat. Ptali jsme se snad všech věkových kategorií a všichni nám ukazovali, že benzínka je před námi. Ukazovali nám to asi takových 20 km, kdy už jsme opravdu vyzkoušeli, zda se dá jezdit pouze na výpary a na kapky, které stekly ze stěn nádrže po průběžném štěrkání. Nakonec se nám povedlo najít „smíšené zboží“ a tak jsme si nechali z barelu nabrat plnou odměrku. Cesta se začala pomalu zlepšovat, až jsme dorazili na
betonové bloky – základ nové cesty.
Po krásné cestě si frčíme po úbočích hor, lidé na nás mávají, vše jde skvěle. Akorát, že na nás k tomu mávání i kříčí a časem nám to přijde trochu zvláštní. No a pak nám bylo vysvětleno, že cesta nikam nevede, což bylo následně potvrzeno i GPS (ukazovala pozici uprostřed ničeho) a tak jsme se museli vrátit zpět do vesničky, kterou jsme minuli a vydat se tou logičtější cestou (nenápadná odbočka z betonu na hliněnou cestičku). Dobrali jsme další benzín a vyrazili na zbylou část cesty, kde teprve začala opravdová Vietnamská zábava. Staveniště kompletně zmizelo a bylo nahrazeno mokrou stezkou džunglí, stoupající a klesající v šílených úhlech a po obrovských kamenech. Ještě větší radost než my měly naše stroje a tak jsme se nevyhli častému tlačení – základ byl nezastavit se, neboť jsme byli neustále ohrožování roji naštvaných „hovad“ obrovských rozměrů.
Po kompletním sjetí brzdových destiček jsme po několika hodinách vyjeli z pralesního pekla a děkovali za asfaltovou cestu. Dorazili jsme k převozníkovi, nalodili naše miláčky a nechali se přetáhnout na druhou stranu řeky za nekřesťanských 5Kč (za oba). Do naší destinace už zbývalo pouze… půlka cesty. A tak jsme opět najeli na kamenitou cestu a vydali se do Buôn Ma Thuột (prosím, nechtějte po mě, abych se to pokoušel vyslovit). V té době nám již bylo docela jasné, že tam budeme muset přenocovat. Brzy nás uvítala tma, která byla zhuštěna temným bouřkovým mračnem, ozařovaným rudými blesky. Projíždějíce okolo nekonečných cest lemovaných úzkými domečky jsme však nakonec bouřku objeli a bez problému dorazili až do města, kde nás stihly za jízdy pozvat dvě vietnamky na kafe – po zjištění, že se jedná o dceru a matku jsme se raději rozhodli odmítnout nabídky dalšího pokračování klubu a vyrazili jsme si najít hotel a připravit se na další den. Cesta nám nakonec trvala okolo 12 hodin.
Na snídani jsme si dali nějaká šíleně dobrá vajíčka s omáčkou a vyrazili k vodopádům, které měly být co by
kamenem dohodil. No a zbytek dojel na motorce za dvě hodiny. Před námi se objevil obrovský kamenný blok, oddělující dvě části řeky a poskytující pod sebou prostor pro … nás. Plavky, batoh s foťákem na záda a hurá do vody a za vodopád. Za neustálého euforického řevu, který naprosto zanikal za ohromujícím hlukem padající vody, jsme se dobrouzdali až za hlavní proud vodopádu a hned se začali fotit a užívat si všudypřítomné proudy kapek vody (nejlepší sprcha v životě). Když nás uviděla ochranka, snažila se nám posunky naznačit, že zde být nesmíme a tak jsme se po chvíli vydali zpět a později k dalšímu vodopádu.
Zde jsme zvolili horní přístup (pro maximální diverzifikaci zážitků) a tak jsme se přebrodili nad vodopádem a přidali se ke skupince místních, kteří zde zrovna měli grilovačku. Jiná skupinka se mezitím vydala skrze proud vody napájející vodopád a jak Vojta rozhodl, když to zvládnou oni, musíme to zvládnout i my. Což jsme také zvládli a tak jsme s pocitem zadostiučinění mohli vyrazit na cestu k dalšímu vodopádu – ten však byl odseknut přehradou a my se tedy rozhodli vydat se zpět do našeho hotelu – tentokrát již po normální cestě.
Projeli jsme několika bouřkami,užili si kopce nasvětlené zapadajícím sluncem (které jsem úspěšně nestihl vyfotit), zapadli do několika děr v cestě (obzvláště Vojta asi v 90km/h poté, co ho osvětlilo protijedoucí auto) a užili si další a další polévky s vepřovými vnitřnostmi. Do hotelu jsme nakonec dorazili asi v 11 večer a hoteliér byl mírně řečeno překvapen, že jsme se minulou noc vůbec neukázali a obzvlášť překvapen byl, když jsme mu řekli, kde jsme to vlastně byli. Za opotřebení skútrů jsme si museli připlatit ještě 50Kč, proti čemuž jsme ani v nejmenším neprotestovali. Zarezervovali jsme pak ještě autobus do Mui Ne a byli rádi, že si konečně odpočineme.
No a i když toto měl být poslední příspěvek, zase jsem se rozepsal a tak to ještě rozdělím.
