S nohou opřenou o zábradlí autobusu se koukám do otevřeného motoru busu stojícího před námi. Chlapík v červené kombinéze nám stejnobarevnou plácačkou ukazuje, že můžeme pokračovat. Doprovází nás španělská hudba a my cestujeme po jihoamerické dálnici do města, jehož jméno vždy zapomenu. Všichni jsme spálení a unavení po dlouhém dni a já doufám, že mi v noze nezůstala žádná z jehliček ježka, který mě poctil svou přítomností pod mou nohou. Inu není nad to projíždět se po Piscu v polouzavřeném motoněčem a hledat otevřenou kliniku. Nakonec jsem tedy využil služeb místní nemocnice a pan doktor (poté co si oblékl alespoň tricko) byl nakonec celkem vklidu, rožnul si na mě chirurgické kruhové Mega světlo, poskytující o kousek více záře než úsporka z Lidlu, vytáhl ze šuplíku desinfekci a jehly a po čtvrt hodince už jsem byl na cestě zpět do hotelu.

Přeskakujeme další výmoly a projíždíme nekončící planinou. Nad svodidly na nás zdálky září menší město a Martinova hlava klesá zase o něco níže. Za chvíli asi bude spát na podlaze. 4 hodiny cesty za 70 korun, dvouchodová večeře za 35 korun a hned je českému srdci o něco lépe. Nemusí pak vzpomínat na hloupý odpolední výlet busem do národní rezervace, doprovázený jekotem místního dítěte a obsahující všehovšudy návštěvu muzea a restaurace. Pokud tedy nepočítám pláž o rozměrech menšího plaveckého bazénu, ovšem se zvýšeným obsahem ježků a mrtvých mrožů slunících se opodál.

Do autobusu nám zase vbihaji pojízdní prodejci nabízející vše od bábovky po zmrzlinu. Jsme tady stále docela raritou. Peruánské dětí se na nás pořád smějí, teenagerky nás chtějí brát do kina a nejraději by ulovily i pusu od evropana. Ani na čistě turistické akce tady nejezdíme v obklopení cizinců a většina pasažérů našeho ranního výletu byla místních. No a poslouchat vyprávění ve španělštině, prokládané lámanou angličtinou za doprovodu řvoucích motorů člunu, to je prostě lahoda. Naštěstí hlavním cílem byl ostrov překypující ptačím trusem a lvouny. A ten každopádně stál za to.