S hlavou zabořenou do sedačky procházím peklem, už ani nevím, z čeho je mi vlastně špatně. Co chvíli se koukám z okna a hledám náznak Cusca, každá vesnička mi dává naději. Ani nevím, kolikrát jsem usnul a znovu se probudil, než jsem z okna uviděl kvalitně postavené budovy a příslib cílové destinace. Hned za nimi se pak ukázalo celé Cusco. V údolí mezi horami se rozprostírá město velikosti Brna, jen bez paneláků. A ve výšce 3200 metrů nad mořem.
Výstup z autobusu byl požehnáním. Vzali jsme taxi a zničení jsme vyrazili hledat hostel. Po asi deseti metrech chůze jsem se pekelně zadýchal a kluci na tom byli podobně. Po chvíli jsme nakonec našli příjemný hostel s názvem Frankenstein, který velmi vystihoval náš aktuální stav. Jediné na co jsme se zmohli bylo sníst banán a vypít vývar z lístků koky, který by zřejmě měl pomoct.
Takže jsme okolo 4 hodin večer konečně byli schopni vypadnout z pokoje a vyrazit na túru městem. Tedy spíše přesouvané posedávání. Zvládli jsme však jednu památku a tak na sebe můžeme být patřičně hrdí. Vyhladovělí ale bez schopnosti jíst jsme se potloukali městem a hledali něco co bychom byli schopni do sebe nacpat. A vyhrála to směs ovoce a jahodového jogurtu doplněná o burizony a zmrzlinu – ideální lék na… asi na cokoliv.
Je osm hodin a oba mí kolegové již spí. Plány na zítřek jsou jasné: Matchu Pitchu. A dalších deset hodin v autobusech.