Hoi An – a má třetí návštěva. Nejdříve bylo potřeba se zastavit na mé nejoblíbenější pláži v místním resortu. Okolo jako vždy nikdo nebyl a my si tak mohli užívat pláž opět sami. Majitel rezortíku si mě pamatoval z minulých let a tak k nám byl strašně milý, obzvlášť když jsme mu vysvětlili naše plány. No a nakonec jsme se rozhodli zde přespat s výhledem ranní pláže.

Během pobytu jsme také zjistili zajímavou skutečnost a to, že ona pláž je přes den prázdná, ale večer se naplní místními, neboť to již nehrozí, že by se opálili.

Večer jsme se ještě vydali do Hoi An a bez nutnosti platit jsme si prošli některé z chrámů… což samozřejmě dělalo našim českým srdcím radost. Ráno pak už nezbývalo než se nejspíše nadobro rozloučit s pláží a vyrazit do hor. Za stálého mávání místních jsme projeli dalšími a dalšími vesničkami a napojili se konečně na Ho Chi Minhovu stezku.

Vietnamci mají nejspíše velkou zálibu ve značkách. Krom toho, že každé stoupání musí označit přesnou hodnotou (7 – 12%), rádi také upozorňují na různé události, které by se vám mohly na cestách udát. Auto padající ze srázu, či modrá značka s raketou tak lehce vykouzlí úsměv na vašich rtech, zatímco se proti vám řítí autobusy a vy se na dvojku prokousáváte pekelným stoupáním po rozpraskaných betonových blocích.

To vše bylo ještě v pohodě, dokud se k tomu všemu nepřidal déšť. I když jsem viděl některé snímky z Viet Namu, nikdy jsem moc nevěřil takovým těm historkám o věčném dešti. Dokud jsme nevjeli do akvárka. Jiné pojmenování kolmé zdi tvořené všudypřítomnými kapkami deště mě nenapadá. Místní mraky podle mě vytvořily další skupenství vody, kde se voda nacházi vlastně všude a způsobuje instantní namočení všeho. Takhle to pokračovalo už tři dny a nebýt chlapíka v pyžamu, který si k nám večer přišel do kavárny pro cigaretu, tak opravdu nevím, jak bychom dopadli.

Takhle jsme ale ještě po cestě zvládli navštívit vodopády poblíž Buónu (Buôn Ma Thuột) a po ubytování v… ubytovacím zařízení pro místní, které stálo 50 CZK na noc a poskytovalo přehršel služeb od postele až po záchod, jsme konečně vyjeli zpět do slunečného dne. To už se k nám blížil Saigon a my se konečně mohli zase začít opalovat.

Tedy, asi bych neměl zapomenout na to, že po cestě jsme prošli první havárkou, kdy Evu vytlačil kamion z cesty, ale naštěstí je Evka nezničitelná stejně jako její motorka a proto vyvázla pouze s odřenou nohou. Tedy, vlastně více nezničitelná, než motorka, které později odešla převodovka a tak jsme ji museli komplet nechat vyměnit. Ale jinak cesta probíhala naprosto v pořádku.

Vlastně, ještě Evce padal pořád řetěz.