Vietnam nás přestal bavit.
https://www.youtube.com/watch?v=BZd2pfnAfhE
V rámci budování socialistického státu chceme změnu – vyrážíme do Kambodže.
Abych ale nepřeskakoval. Dorazili jsme so Sai Gonu (Ho Chi Minova města) a ubytovali se v jednom ze stovek hotelů na nejturističtější ulici. Noc za dvěstěpíďo a dostupnost veškerého nočního života, stovky židliček, tisíce lahví piva Saigon protékající hrdly žíznivých turistů po požití opékaných chobotnic, sušených medůz, pečených kachen, plněných chlebů a všeobecně čehokoliv nezdravého.
Navštívili jsme Apocalypse Now klub, prošli si čínskou čtvrť a rozbili si hlavy ve válečných tunelech. Evka se vzdělala ve válečné historii a já si užil trochu odpočinku a zařizování. Prodali jsme motorku Boženu za víc, než jsme ji koupili, ale koupil ji Řek a tak mě to vůbec nemrzí. Ale mrzí mě, že Růžena, kterou jsme si nechali, se zase posrala, a tak z rychlostí plus mínus funguje 1, 2 a 4, ale trojka je úplně na káry a funguje jako extra neutral s přídavkem roztodivných zvuků.
A tak si projíždíme Saigonem, motor občas řve, občas chcípá. Občas nejde nastartovat a tak se uprostřed křižovatky snažíme motorku nakopnout, roztlačit, nebo se jakýmkoliv nožním způsobem dostat z centra projíždějících vietnamských skůtrů.
Přípravy na další cestu vrcholí, Evka má lístek na autobus a já dokupuju poslední potřebné věci k odjezdu. Evka odjela nočním busem s očekávaným příjezdem v 7 ráno (skutečný okolo 11) a já se uložil ke spánku spolu se svým nově zakoupeným průvodcem Barmou. Ráno jsme si koupil zrcátko na motorku, fotky na vízum a vyzvednul opravený foťák. Konstrukci na nesení batohů už jsem nezvládl sehnat a tak bude muset počkat až na Kambodžu.
A hurá na cestu – 70 km k hranici a pak dalších 170 do Phnom Penh, Kambodžské metropole. Po příjezdu na hranici mi všichni nabízejí, jak mi za částky od 400 po 100 Kč převezou motorku přes hranici a jak mě s ní určitě Kambodžané nepustí. No a tak jsem je všechny odmítl a bez problému projel hranice. Tedy krom toho že jsem omylem vešel do špatné strany budovy a tak se na mě celník díval trochu divně, když jsem žádal o vízum do Vietnamu, když jsem už jedno měl.
Celý šťastný jsem ale vjel i s motorkou do Kambodže a vyrazil na cestu, která se již první den neobešla bez příjemných a usměvavých místních, úchvatných chrámů a monzunových dešťů.