Už uběhlo několik dní od chvíle, kdy jsme opustili Kambodžu. Naše návštěva nebyla ani zdaleka dostatečně dlouhá a stihli jsme jen dvě města. Růžena teď odpočívá v řetězech a čeká na svou údržbu. Místní chlapík, který dostal podobný stroj darem, si možná vypůjčí baterku, protože ta jeho je na kaši, tak snad mi ji pak vrátí, spoléhám na dobrotu místních. A jsme domluveni, že pak obě vezmem do servisu a tak se už snad konečně nebudu muset rozjíždět na čtyřku.

Nyní je ale na řadě Thaisko. Přejezd přes hranice neprobíhal tak, jak bych si ideálně představoval. A přitom to tak pěkně začínalo. Přijeli jsme na místo, odkud nás měl vyzvednout autobus a já uslyšel výzvu, jestli si někdo nedá rum s kolou. Už jsem si skoro ani nepamatoval, jak chutná a tak jsem takovou nabídku nemohl nechat bez povšimnutí. Otočil jsem se, a tam vedle čtyř kelímků a litrové flašky rumu pochybného původu posedávala skupinka posedávačů z různých končin Evropy. No a jakožto správný posedávač jsem si připosedl.

Cesta samotná už tak idilická nebyla a i když se mělo jednat o spací bus s postelemi, nakonec jsme skončili jen u ekvivalentu Karosy a ze spánku moc nebylo. Ale tak za sedm hodin jsme měli být v Phnom Penh a tím pádem vyhlídky nebyly až takové hrozné. Ani skutečnost, že na hranice přijíždíme asi hodinu a půl před otevřením přepážek a že se před nimi mezitím nahromadila skupinka pár set emigrantů, nemohla přece nijak ovlivnit náš brzký příjezd. Sedm hodin už uběhlo a my konečně opouštíme Kambodžské království a přecházíme pěšky na thaiské území. Všude haldy odpadků, vůbec nás ani nechtějí pustit dovnitř, protože
neznáme Bangkokský hotel (nakonec jsme si něco vymysleli), ale nakonec se zdárně (a hlavně zdarma) dostáváme přes hranice do celosvětově známé země drog a transsexuálů. Tomu také odpovídá počet kontrolních stanovišť (drogám, ne transexuálům), ale ty nejspíš pojedou spíš na cestě ven, než dovnitř, protože nás nikdo nekontroloval, což částečně také připisuji tomu, že už nemám dredy.

Okolo druhé hodiny odpolední konečně dorážíme do Bangkoku, příjemně překvapeni kvalitou a cenou místních míchaných ovocných nápojů. A tim, alespoň pro mě tedy, ta příjemná překvapení končí. Zvyklý z Kambodže na luxusní ubytování za směšnou cenu si pokládám batoh na zem holopokoje – kde holo nemá nic společného s hologramy, či jinými modernostmi. Dvě postele s bílým povlečením, “stůl” a stropní větrák – sprchy a wc na chodbě a já si připadám opět jako za časů kolejí. No ale tak když už jsme tady, musíme přece vyrazit na párty, že jo.

Únavu přepíjíme červeným býkem ve skle a jako jedni z prvních vyrážíme do “The Club”. Vcházíme do zastřešeného átria, pár místních u stolu slámkami popíjí podezřelý nápoj z kbelíku a z vyvýšeného pódia to v rytmu hausu rozjíždí nějaký evropan. Po chvíli přichází první lejdyboj, který samozřejmě upoutal mou pozornost. Už asi po půl hodince upoutal i velmi intenzivní pozornost jiného chlapce, od pohledu Francouze. Každopádně se horečně ústně seznamovali na okraji parketu a po chvíli odešli a předpokládám, že přinejmenším jeden z nich bude na tuto noc ještě dlouho vzpomínat.

Tahle část Bangkoku je ale každopádně peklo, jestli někde ve světě existuje město neřesti, tak je to tady. A tak jsme vyrazili na pláž – po tom jsme úspěšně odolávali obelhávání místních tuk tuků, agentur, taxikářů a náhodných kolemjdoucích jsme konečně sehnali cestu, která stála jen dva a půlkrát více, než normálně. Vyrazili jsme do tropických rájů Thaiska a dorazili do betonového města plného deštníků a špinavých pláží, lemovaných strip kluby a bordely. Ale nic se neděje, můžeme přeci lodí vyjet na ostrov.

Vyrazili jsme na opuštěný tropický ostrov plný palem a opic. A s námi vyráží dvě plné lodě rusů, které jsou neustále objížděny dalšími, rychlejšími čluny. A za čtyřicet minut konečně připlouváme do ráje… tedy alespoň do ráje místních, kteří za lehátko u kusu moře ohraničeného plovoucími bariérami účtují skoro jako za hotelový pokoj. Vbíháme tedy do zapáchající vody plné odpadků a medůzích vajec a užíváme si ráje.

Už se těším, až odsud vypadnu – to je plus mínus to, co mi probíhá hlavou. Další den ráno Evka už vyráží na letadlo a já zůstávám sám. Vyrážím na vlakové nádraží, abych zjistil, že vlak v 8:15 je už plný a další jede v jednu odpoledne, do destinace dorazím o půl desáté, pokud nebude zpoždění (což bude (a bylo)).

Thaisko, zatím sis to moc dobře nerozjelo u mě, hele.