Koh Kong – vzdálený jen pár kilometrů od Thaiska, oddělený od civilizace jedním z posledních mangrovníkovým pralesů v jihovýchodní Asii – opuštěný ráj sexuálních turistů. A mimochodem také ekoturistů, milovníků vodopádů a opuštěných tropických ostrovů. V průvodci píší o osamělých plážích plných úžasných lastur, okolo kterých se místo turistů prohánějí krabi.
S myšlenkou na vzálený ráj vyjíždím z mého romantického ubytování v bungalovu na úbočí kopce. Šedivou oblohou se prohánějí temná mračna a já po zkušenostech ze včerejšího dne už z rána vyrážím vodotěsný až po uši. Krom krážké zastávky a návštěvy plovoucí vesničky jsem včera urazil většinu cesty a zastavila mě až noc spojená s deštěm, zimou a únavou. A tak dnes musím dojet, co jsem včera nezvládl – 150 km národním parkem plným tygrů, slonů a další havěti – a tím pádem nehodlám riskovat, že by mi při souboji se kterýmkoliv ze zmíněných byla zima.

Na dvojku upaluju do kopců a rozhlížím se po nekončícím pralese zahaleném oblaky a stoupajícími mračny páry. Přestože mám štěstí a shora žádná voda nepřichází, je mi to kvalitně vynahrazeno spodní cestou a do mých bot putuje více a více vody ze silnice a kaluží červeného bláta. A tak si pěstuju v botech dva rybníčky a každých pár kilometrů se rozhlížím po obloze v očekávání slunce a modré barvy. Čtyřicet kilometrů… třicet… a já si pomalu začínám uvědomovat, že žádné slunce dnes nebude a jediný způsob, jak se zahřát, bude horká sprcha. A k tomu by se možná hodily peníze, protože po včerejším ubytování mi zbylo v peněžence posledních pár korun (slovy 3,5 Kč), které mi sotva vystačily na snídani. A tak z prvního bankomatu vybírám peníze – 3000Kč v 61 bankovkách po 10 000 rialech.

No a teď už jen najít ubytování a cestovku, která mě vezme na ostrov a do jungle. No, hned mi bylo řečeno, že na ostrov se nedostanu kvůli počasí, super. Tak aspoň jungle – všechny rozumné hostely pořádající túry jsou ale buď plné, nebo pochybně vypadající, a tak končím v nově postaveném hotýlku a užívám si vysněnou horkou sprchu (aspoň jedna vysněná věc se splnila). Ještě je potřeba zařídit si zítřejší túru a tak vyrážím znovu do města a je mi slíbeno, že zítra v osm ráno vyrazíme na jednodenní cestu za vodopádem.

Túra číslo jedna
Je půl osmé a já vcházím do hostelu, který mi přislíbil program na dnešní den. Obsluha podřimuje v křesle a nějaký chlapík, nejspíš majitel, rozpaluje prvního ranního špeka. Ptám se obsluhy, kdy teda vyrazíme a když to zopakuju asi po páté, jen mi řekne, že mám přijít za půl hodiny. To mi tak akorát dalo čas si skočit na trh na snídani. Rýže s vajíčkem, grilovaným masem, salátem, omáčkou a kafe k tomu – o dvacet pět korun lehčí se znovu ptám v hostelu, jak to tedy je s tím trekem. „Dneska nikam nejdem, málo lidí“ – ideální způsob, jak zacházet s klienty.

Naštěstí se u baru objevuje má maďarská pihatá zachránkyně Eli, vyrážíme o dům dál (doslovně) a já se úspěšně přiidal ke skupince turistů. Hop na loďku a vyrážíme vstříc oboustranným stromům – mangrovníkům žijícím na svých kořenových platformách v deltách řek. Plně připraven na jakékoliv překážky, pohory připevněné na batohu a žabky na nohách, vcházím za našim průvodcem do pralesa. Skloněný pod bambusovými střechami, brouzdající v žabkách potůčky a opatrný při přecházení mostů ze čtyř bambusů se udivuju nad francouzkým klučinou, kterému neustále pomáhají jeho asi padesátiletí rodiče a za ruku ho vedou přes jakoukoliv překážku – vskutku zvláštní pohled.

No a konečně dorážíme k vodopádům, s Eli se vydáváme nahoru a trochu brouzdáme okolo, abychom vyčerpali nějaké síly před obědem. Celý den máme zatím štěstí a tak nás po deštivých dnech a navzdory předpovědím zahřívá sluníčko a já tak nepotřebuju tu haldu oblečení a ponožek, kterou jsem si s sebou vzal. No a k obědu mám vlastně to samé, co ke snídani, rýži s grilovaným vepřovým a vajíčkem… ale ještě jsem se toho nestihl přejíst, takže si moc nestěžuju, obzvlášť když máme jako dezert banány. No a teď už jen zbývá jen dojíž zpět k loďce a vrhnout se na koupání v řece rozehřáté místním teplým počasím. Do města dorážíme někdy odpoledne a cítím se jako po rodinné dovolené – s pocitem, že bych si určitě dal něco ostřejšího. Nabízí se možnost dát si třídenní trek se spánkem v jungli, ale nakonec nám to bohužel nevychází a tak se spolu s Eli upisujeme alespoň ke dni a jedné noci s návratem dalšího dne ráno.

Túra číslo dvě
Ze spánku mě budí bušení deště do plechové střechy a s příchodem rána i budíček. Zklamaně na sebe s Eli koukáme a z okna pozorujeme jezera vody, rozlévající se po dvorku Paddyho hostelu. Tak nic, alespoň jsme to zkusili. Ale přeci jen se po pár minutách vydáváme se alespoň zeptat, kdybychom fakt v tomhle počasí měli někam jít. Po pár minutách chůze dorážíme do hostelu, který túru pořádá (Blue Moon) a ptáme se majitele, jak to tedy vypadá – jeho výraz naprostého překvapení si budu pamatovat ještě dlouho – „Samozřejmě, že jdeme, vždyť se budete brodit řekama, je úplně jedno, že prší. Jenom si vemte teplé oblečení na přespání a víc neřešte“. Vysmátí a překvapení se brodíme zaplavenou cestou zpět k našemu ubytování a rychle se balíme před naším výletem.

All inclusive – jako součást balíčku máme snídani: vajíčka, „slanina“, rozpečený chleba a kafe „americano“ s mlíkem. A kečup… ooo, neměl jsem kečup už ani nepamatuju a tak do sebe hážu sousto za soustem a zahřívám se kafem. Po chvíli přichází i druhá skupinka, přesnějc další tři skupinky čítající dohromady čtyři turisty – Anglie, Austrálie a Nový Zéland. Fasujeme pláštěnky, nasedáme na korbu pick-upu a vyrážíme do přístavu. Narozdíl od předchozího slunečného dne, dnes v dešti na lodi střechu nemáme a tak si celou cestu určitě užijeme. Po chvíli dorážíme do mezistanice, kde necháváme batohy a dále pokračujeme pouze s foťáky – zrcadlovku balím do nepromokavého, voděodolného, voděvzdorného a vodotěsného pouzdra – igelitové tašky.

Každých deset minut jako by přes nás někdo přelil kýble s vodou, pomalu se posouváme řekou lemovanou mangrovníky a palmami a já se snažímm uchránit poslední zbytky suchého oblečení – obzvlášť pohorky, které jsem si dnes vzal prozřetelně místo žabek. Řeka se stále zúžuje a z původní šířky snad půl kilometru teď plujeme po plytké říčce široké maximálně metrů deset. Konečně máme šanci si pořádně prohlédnout okolní lesy. Dorážíme k začátku naší cesty, vyskakujeme z lodí, náš průvodce nasazuje solidní tempo a asi po padesáti metrech potkáváme první brod.

„Přece si nenamočím boty hned na začátku“, sundávám boty a ponožky a brodím se vodou, nebezpečně se přibližující mým citlivým partiím. „Dobrá, boty si namočím, ale ponožky si uchráním“ a naboso si obouvám pohorky a dobíhám naši skupinku. Asi po dvou minutách jsme u další řeky. Uff, tak hurá do toho, stříc vodě, tentokrát v botách. S foťákem bezpečně zabaleným (vydržel by určitě nejmíň půl vteřiny pod vodou) koukám, jak se přede mnou ostatní kácejí a máchají ve vodě. No, hurá do toho, nořím nohu pod hladinu a voda mi vesele vtéká do botky okolo kotníku (určitě vesele, každý přece musí mít radost, když někomu teče do boty). Naštěstí jsem uklouzl jen jednou a namočil si jen plavky, takže foťák je prozatím v bezpečí a já si můžu užívat své kilové boty, odírající mé bosé nohy. Dneska mám opravdu jeden skvělý nápad za druhým a tak při první přestávce v kopci využívám situace a nazouvám si zpět své perfektně suché ponožky, které po vsunutí do bot krásně nasávají všechnu okolní vodu.

A pak procházíme dalším brodem, a dalším… po žebříku nahoru, úzounkými stezkami po úbočí hory, až se konečně probojováváme až k vodopádu – nejdříve ze strany a pak nahoru. Zatímco si my turisté užíváme luxusní výhled, průvodci už jsou jen v plavkách a pod krásnou šedivou oblohou se vrhají do vod řeky. No a tak je přece musíme následovat, po chvíli nás všechny vedou vzhůru k dalšímu vodopádu a vrhají se do vody tam. A pak mezi bublající vody pod vodopádem, pak pod vodopád, za vodopád, šipkou skrz vodopád a my, skupinka smějících se, užívajících si, vše opakujících opiček, si všechno strašně užíváme. Aspoň nám pořádně vyhládlo a tak, se vydáváme zpět na první úroveň, kde nás čeká velmi milé překvapení.

Průvodci s sebou celou cestu táhli hrnec plný rýže, talíře, příbory, maso s něčím a listy jako prostírání – a není lepší místo k obědu, než hned vedle vodopádu. Už teď je mi jasné, že dnešek bude o dost jiný (lepší), než rodinný výlet, který jsme prožili včera. Jídla je jako pro dvakrát tolik lidí a tak se přejídám jako snad ještě nikdy za své aktuální cestování. Po pořádném odpočinku vyrážíme zpět, naskakujeme do loďky, opět máváme na projíždějící místní, fotí si nás správci parku, odevzdáváme balíčky s drogami místním a konečně zakotvujeme u našeho ubytování na dnešní noc – všichni mokří od hlavy až k patě. Naštěstí i v období dešťů je tady dostatečně teplo a tak nijak zvlášť nemrzneme.

Foťák je už touhle dobou kompletně zamlžený, objektiv mi v loďce při čištění spadl do vody, takže z večera už moc fotek nebude. Po grilované rybě, špízech a rýži a ananasem opět naskakujeme do loděk a tiše vyrážíme sledovat světlušky okolo řeky. No a pak už jen zalehnout do houpacích sítí, přečíst kus knížky a po luxusním dni se těšit, jaká bude zítřejší snídaně.