Opět se projevil pocit, že se na jednom místě zdržuju příliš dlouho, a tak bylo potřeba Koh Kong opustit, i přes jeho příjemnou maloměstskou sexuálně turistickou atmosféru. A tak jsem si ráno přivstal, nahodil všechny bágly na svou rachotinu a na plný plyn, doprovázen řevem motoru, vyrazil vstříc Sihaoukovu Městu. Tentorkáte jsem cestu horami projel bez deště, za což jsem místnímu bohu mraků velmi vděčen – a tak jsem si mohl užít ničím nerušený příjezd do hlavního Kambodžského přístavu a letoviska – z jedné strany cesty rezorty, ze druhé pláže…

Bylo důležité ujasnit si plán – co tady vlastně chci dělat? Potápět se a naučit se Kite-surfing. No a tak jsem projížděl uličkami, až jsem narazil na Potápěčský obchod, ideální – tam mi také řekli, že žádné surfování nebude, protože chlapík je zrovna doma v Evropě na tři měsíce. Tak nevadí, ubytoval jsem se v sousedícím hotýlku, zaplatil si 7 dolarů za noc, domluvil se, že se mi další den podívá mechanik na motorku, a nakonec se na mechanika stejně úplně vykašlal. Ale den potom jsem ráno naskočil na loď a blížil se k další potapěčské zkušenosti.

Původně jsem měl v plánu se podívat na ostrov Koh Rong, na kterém jsem již byl před rokem a půl, ale když jsem slyšel, jak se to tam změnilo, kolik přibylo bungalovů a hotelů, raději jsem si to rozmyslel. A
protože jsem k potápění měl možnost rovnou zůstat na ostrově Koh Ron Samloen, který je stále téměř nedotčený, nebylo moc o čem přemýšlet. V průběhu cesty jsme nabrali zpoždění asi 3 hodiny a tak jsme zbytek potapěčů na ostrově nabrali až po poledni. No a protože byly na západní straně ostrova vlny, museli si Kath, Sara a Marek k naší lodi z mola doplavat i s všemi jejich věcmi.

Potápění samotné se také úplně neobešlo bez problémů, ale světlým momentem bylo mé naučení techniky ponoru stylem „Opilý Mexičan“ – skok po zádech do vody, bombou napřed. A to byl asi poslední okamžik, kdy jsem něco viděl. Viditelnost byla asi kvůli bouřlivému počasí a písečnému dnu naprosto pekelná a tak jsme asi v půlce ponoru ztratili jednoho potapěče. Takže hurá na hladinu a hledat hlavu, nebo bublinky. Samozřejmě se nakonec nikomu nic nestalo a my tak k večeru dorazili zpět na ostrov a skrz džungli došli až k našemu ubytování – skupince 8 bungalovů na jinak opuštěné a pěkně zaneřáděné pláži.

Idilický výhled byl opravdu dosti ničen všude se povalujícími plasty, které na pobřeží vyvrhly bouře předcházejících dní. Ale když se setmělo, zvuk vln to stejně nijak neovlivnilo, a tak jsem, než došel benzín v generátoru, zvládl přečíst pár stránek, sníst Okonomiaki (japonskou palačinku ze zelí, slaniny a sýra) a uložit se ke spánku – za asistence osobního gekona, který se usídlil v mém bungalovu.

Další den jsem se rozhodl trochu pohnout s nepořádkem na pláži, a tak zatímco se ostatní byli potápět, já si řezal ruce o odpadky rozházené po pláži – ale dostal jsem za to jednu noc zadarmo, takže proč ne.
Hlavně jsem si ale pořádně odpočinul, protože jsem krom úklidu vlastně nedělal nic, než se procházel, jedl a četl si -kvaltní způsob prožití dne. A úplně stejně probíhal i den následující, ale abych si na to moc nezvykl, večer jsem se už vydal zpět na pevninu.

A protože jsem se rozhodl vydat se na třídenní cestu po mořích ve jménu „Žití na lodi“, potřeboval jsem jednak někde přečkat následující tři noci, jednak trochu ušetřit. No a když mi nabídli ubytování za 30Kč na noc, bylo mi jasné, že v tom bude nějaký háček, ale musel jsem toho tak jako tak využít. Háček by možná byl vcelku snesitelný, protože jsem prostě jen spal v jedné obrovské hospodě, takže jsem se v rámci toho i první večer příjemně zhospodoval (konečně jsem se dostal k tequile stylem šňupnout sůl a citrón do oka) a tak jsem neměl žádný problém se vyspat v ubytovně o rozměrech mého pokoje v Brně, ale s asi 20 místy ke „spánku“. Následující noc již tak příjemná nebyla, jednak jsem se rozhodl moc nepít (protože pak trochu ztrácí smysl mít levné ubytování, když to stejně propiju), ale hlavně slečna spící nade mnou měla zřejmě nějakou příjemnou nemoc, takže když zrovna neblila v přilehlé koupelně, sténala hned nade mnou. Což není zrovna má nejoblíbenější ukolébavka.

No a tak jsem si následující noc už raději zase trochu připlatil za komfort vlastního pokoje. A další den už jsem v poledne vyrazil, spolu s německým párem čítajícím Němce a Japonku, na cestu lodí po ostrovech Kambodže – Koh Prins a Koh Tang. Předpoveď nám přála a měly nás provázet tři slunečné dny vyplněné bezvětřím. První den se to maximálně splnilo a tak jsme si jako rozcvičku dali ponor na Koh Rong Samloen, abychom otestovali naši výbavu. Pak jsme započali náš noční přesun – tedy až po večeři, samozřejmě. Kromě grilované ryby je zde nutno zdůraznit omáčku, kterou někdo z místních vymyslel a jedná se o kombinaci hořčice, pepře, oleje, octa, cukru a soli. Naprosto luxusní záležitost,
kdybych se necítil trapně, nejspíš bych ji všechnu zbaštil sám.

Každopádně další den nás čekal hodně náročný harmonogram. Hned po úsvitu svačinka a první ponor. Pak snídaně a druhý ponor – pak svačinka a třetí ponor. Pak oběd a čtvrtý ponor. To už jsem byl tak na
káry, že už jsem ani nevěděl, jestli se mi chce spát, nebo jíst, nebo pít… a tak jsme si po přestávce dali ještě noční ponor. Všechny byly spíše průměrné, krom nočního, který byl opět velmi zajímavý, ale nejspíš hlavně tím, že byl v noci. No a pak už nemohlo nastat nic lepšího, než spánek.

A další den ráno, další ponor, tentokrát můj oficiální hloubkový ponor, i když jsem už vlastně i před tím byl ve větších hloubkách, než tentokrát. A ani se na mě ve 20m pod vodou ještě neprojevila dusíková narkóza, takže si budu muset počkat, až se někdy dostanu až do 30m a zjistím, jaké to je být opilý „zadarmo“. Dali jsme si ještě jeden ponor a tím završili náš osmiponorový maratón. Bylo asi 11 hodin dopoledne a já šel spát. Ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem v průběhu druhého dne skákal s brýlemi z lodi do vody a samozřejmě se mi povedlo je ztratit, takže i když jsme se je snažili všichni najít, úspěšně jsem si „vydělal“ pěti kylo.

No ale nakonec jsme opět dorazili do Sihanoukville a já se už psychicky připravoval na další cestu, protože už určitě nastala chvíle odsud vypadnout. Ještě musím poznamenat, že když jsem se snažil dostat do počítače fotky, ukázalo se, že se mi pokazila paměťová karta. A tak prostě žádné fotky nebudou, „tečka“ (tedy ty z doby před potápěním).