Den 61
Koh Pdao -> Kateung
I přes ranní kokrhání kohoutího společenstva jsem si úspěšně vydobyl spánek až do sedmi a jen tak tak tedy stihl výpravu za snídaní. Jak už jsem psal ke včerejšímu příspěvku, přespal jsem u jedné hodné paní ve vesničce na ostrově uprostřed Mekongu. Podobných hodných paní je tady 14 a jsou organizované neziskovou organizací zaměstnávající několik desítek lidí a snažící se zlepšit povědomí místních o ekologii a podobně. Taky proto je tenhle ostrov bezpečně nejčistčí místo, jaké jsem kdy v Kambodži viděl – všude jsou odpadkové koše a lidé je opravdu využívají. Mají nádoby na vodu, místo aby kuřata a prasata běhala po ulicích tak pro ně staví kurníky a prasečáky – prostě parádní projekt.
A tak jsme si spolu s celým společenstvem pochutnali na snídani. Po krátkém rozloučení jsem vyrazil k převozníkovi z ostrova. Po cestě jsem si užíval focení místních, kteří si určitě stejně užívali orání polí a sklízení rýže po kolena ve vodě. Pokecal jsem ještě s Markem, který se rozplýval, jaké to před pár lety bylo luxusní v Barmě a vyjel jsem směrem na sever. Cesta ubíhala celkem pohodově, akorát by silnice nemusela být přerušována segmenty hlíny. Po pár hodinách jsem si už myslel, že jsem přejel odbočku na Ratanakirri, ale vzpomněl jsem si, že mám vlastně v kapse GPS. Ta mi řekla, že mi chybí ješte 10 km k odbočce a pak dalších 120 až do mého cíle. Následovala tedy povinná zastávka na kokakolovu limonádu a benzín a pak dvě hoďky svižné jízdy skrz kaučovníkové háje a gumárenské továrny pokrývající kopce, které kdysi dávno (tak 3 roky zpátky) pokrýval prales. Východ je nejméně obydlená část Kambodži, něco o tom vypovídá i to, že na
milnících, které normálně udávají vzdálenost do měst, byla dána vzdálenost k mostu – asi 40 km.
Když už jsem se blížil k Ban Lung, “krajskému městu” Rattanakirri, přepadl mě hlad a rozhodl jsem se vyzkoušet jednoho z putovních prodejců baget. Ty od něj byly obzvláště vypečené, protože je nejdřív pěkně osmahl v oleji, ale aspoň jsem si nemohl stěžovat na nedostatek energie. Než jsem stihl odjet, zavolali mě k sobě místní v přilehlé restauraci a podělili se se mnou o jejich pálenku – no a protože jakožto správný Čech (Moravák?) s sebou vždy vozím slivovici, podělil jsem se i já s nimi. Než jsem se nadál, už jsem vezl dva z nich na motorce k nim domů na house party. Růžena už to moc nedávala, hlavně kvůli absenci třetího rychlostního stupně, ale nakonec jsme zdárně dorazili až k obchodu, koupili karton piv, přebrodili s motorkou malé jezírko a dorazili k domku na okraji vesnice.
I tento domek byl postaven na „kuřích“ nožkách a ani tento neměl elektřinu. Před vchodem se seběhly všechny děti (osm, pokud jsem počítal dobře) a dospělí, aby mě pozdravili a přidali se k hostině piv, kterou jsem zaplatil. Z autobaterie zapli světlo, dvd přehrávač, a děti začaly tančit v rytmu Gangam Style. Přinesly se všechny sklenice (tři), seběhli se sousedi, prostřela se
hostina (jedna miska vařené zeleniny) a párty mohla začít. Když se děti zrovna nesoustředily na film, který jsem jim pustil na notebooku, pobíhaly okolo mě a snažily se získat mou pozornost, která byla jinak zabrána do učení se počítání do pěti v Khmérštině. Mladší ze dvou úvodních hostitelů osmahl pár krabů a dva další chlapíci se vydali na lov, aby se o hodinku později vrátili s mísou plnou žab a sumečků. No a taky igelitovým sáčkem pálenky – a to už někteří místní, kteří se snažili držet s pitím krok, začali blít z oken a bylo zřejmé, že nastal čas jít spát.
Vyšel jsem si ven, že si trochu odlehčím, a oslnila mě záře stovek a tisíců hvězd. Všude nad námi bylo bezmračno, ale na horizontu všech světových stran se blýskalo z přicházejících bouřkových mračen. Chvíli jsem jen stál a užíval si podívanou, než jsem se konečně uložil do postele pod moskytiéru a po chvíli četby (všichni koukali na tu zvlášní krabičku, ve které se mění
písmenka jak v knížce) jsem konečně usl. Aby mě po chvíli probudila opětovná potřeba jít se odlehčit – no a tak jsem si otevřel zamčené dveře (dřevěná západka) a udělal krok do
prázdna. Trochu jsem zapomněl, že schody jsou poněkud příkřejší, než obvykle, takže jsem se krásně rozfláknul o zem. Ideální to způsob, jak zakončit kvalitně prožitý den.