Den 65
Pakse -> Tat Lo
 
Vstal jsem a zahýbal spodní čelistí, zýval jsem, že bych rozzýval celý kmen hlídající oheň, ale nic nepomohlo a tak jsem se ani tentokrát nezbavil zalehlých uší. Třeba to vyfouká vítr na motorce… V plánu je několikadenní výlet na východ za vodopády a kávovníky, okolo a přes Bolavenskou náhorní plošinu. No ale před odjezdem jsem samozřejmě nemohl vynechat koláč a kafe. Půlku své bagáže jsem odložil v hotelu a s malinkým batůžkem (který stejně obsahoval vše potřebné a tím mě opět utvrdil v tom, že toho prostě s sebou tahám moc) vyrazil po pěkné asfaltce někam na východ.

Tedy po tom, co jsem konečně zjistil, kam že to vlastně mám jet. V průvodci to zrovna ideálně popsáno nebylo a mapy Nokie jsou v těchto končinách velmi podrobné – města jsou většinou shrnuta pouze nápisem a jednotlivými ulicemi se už nikdo nezabýval, zatímco dálkové silnice kopírují ty reálné jen velmi, velmi zběžně. Nákup papírové mapy mi taky zrovna nevyšel, protože nikdo zřejmě
neočekával, že v 8 ráno by chtěli turisté opouštět město – jediné knihkupectví mělo stále stažené rolety, pod kterými se určitě skrýval i papír s otvíracími hodinami. Nakonec jsem se ale pomocí internetu zdárně dopracoval ke správné trase a konečně mohl šlápnout do pedálů. Jelikož mám jen brzdrový pedál, raději jsem jej odšlápl a vyrazil na cestu.

První den výletu mě měl zavést do Tat Lo, vesničky která zřejmě vyrostla okolo stejně pojmenovaného vodopádu uprostřed divočiny. Jelikož je ale místní krajina vodopády hojně prošpikována, po cestě na ně všude odkazovaly značky a já se rozhodl alespoň jeden vyzkoušet. Prošel jsem si stezku džunglí, podíval se na místní ženy se šílenými roztahováky v ušních boltcích a z visutého bambusového mostu obdivoval menší vodopád obklopený pastelkovými šestihrannými kamennými útvary.

Abych to s vodopády moc nepřeháněl, počkal jsem si až na opravdu velké značky a velký kopec, slibující solidní podívanou. Obojího jsem se dočkal a po kamenité cestě jsem projel až na vrcholek přes 50 m vysokého vodopádu a užil si zdejší rozhled. To jsem ještě nevěděl, že jsem vlastně byl na jednom ze tří vodopádů v okolí Tat Lo a tak jsem se k němu po chvíli dostal zpět, ale
spodní cestou a až poté, co jsem se ubytoval ve vesničce v jedné z chatek. Před vchodem na pěšinu na mě už čekala skupinka dětí
– průvodců – a všichni se mnou vyrazili na cestu.

Nejdřív jsem si myslel, že děti budou pouze na obtíž, avšak jakmile jsme dorazili k balvanům a postupně mi začaly ukazovat, kudy se mám vydat, změnil jsem názor. Bez nich bych cestu určitě nenašel a nejspíš bych se ani neodvážil. Ale připadal jsem si tedy velmi nemotorně. Zatímco prcci kterým ještě nemohlo být ani 10 přeskakovali v sandálích metr široké díry, já se přidržoval čeho jsem mohl a v žabkách pomalu a opatrně využíval díry vymleté vodou. Po dobré čtvrthodince jsme se nakonec doskákali (já spíše doplazil) až k jezírku pod vodopádem a já si užil trochu pohody. Všiml jsem si však, že uprostřed skály byla cestička s bambusovou konstrukcí a vlaječkou, takže jsem se samozřejmě musel zeptat, jestli se tam nějak dá dostat. Dá…

Takže jsem došel zpět k motorce, zaplatil dětem, vyjel si nahoru a začal hledat cestu. Začátek byl jednoduchý – stezka džunglí, na tom nic není. Postupně se však svažovala a v esíčkách sestupovala dolů, až už jsem spíše lezl po všudepřítomných kořenech. Problém byl, až zmizely i ty a přede mnou zůstaly jen dva bambusy opřené na kameni, z nichž jeden byl nahoře přivázaný. Aha! Tak to je určitě na ručkování dolů. Takže jsem se ho chytl, odtáhl od stěny a začal lézt, dokud samozřejmě horní přichycení neprasklo a já se hodně rychle opřel o kámen, abych nesjel o pár metrů níže. To už jsem si všiml, že bambusům zůstaly větvičky – někdo je asi spíše zamýšlel jako žebřík. Kdyby to byly evropské bambusy, nebyl by to problém, ale ty asijské nejsou dělané na mou váhu. Takže jsem si je po cestě dolů věchny pěkně poodlamoval a velmi se těšil, až polezu zpět nahoru.

Po krátkém bloudění jsem nakonec objevil cestičku až doprostřed skály a mohl si konečně užít zápach jeskyně a krásný rozhled na krajinu. Přečetl jsem pár stránek na kindlu, který jsem s sebou prozřetelně celou cestu nesl, a vydal se zpět, abych zde náhodou nezatmil. Žebřík i s jeho olámanými větvemi už se na mě pěkně usmíval a já se při cestě zpět nahoru snažil využívat pahýlky, co to jen šlo. No ale moc to nešlo. Spíše jsem se opíral celou vahou o skálu a snažil se postupně nějak doplazit nahoru. To taky nešlo, takže jsem nakonec skončil u toho, že jsem nohy pustil a nahoru vyručkoval za využití všech zbylých sil – kterých, s ohledem na to že předchozí 3 roky jsem seděl na zadku v kanclu a poslední dva měsíce na zadku na motorce, zrovna moc nebylo… Nakonec jsem se ale nahoru vyškrábal. Místní průvodce zrovna turistům ukazoval vodopád a pohled, který mi uštědřil poté, co jsem mu řekl, odkud jsem zrovna přišel, jsem si opravdu užil.

Od skupinky jsem se však také dozvěděl, že v jedné z restaurací pracuje čech a tak jsem jej samozřejmě musel jít navštívit. Po cestě zpět a přebalení ze zabahněného oblečení jsem vyrazil zjistit, jestli ještě umím mluvit česky. Naštěstí jsem to ještě nezapomněl a kolega, který zde již žil sedm měsíců zatím také ne. Naše konverzace byla přerušena až večerní hodinou angličtiny pro místní děti a nakonec mým rozloučením. Jelikož jsem ale ještě potřeboval zapsat údaje do notýsku, rozhodl jsem se trochu projít a najít nějaké vhodné místo. Tím se ukázala malinká restaurace místní starší ženy, ve které už seděli dva turisté a ládovali se lepivou rýží. Jde vlastně o klasickou rýži, ale místo hůlkami se jí rukama – uhňácete si kuličku a tu pak namočíte do, v tomto případě pálivé, omáčky – a zajíte houbou. Paní prý zbyla rýže, tak nám ji věnovala.

Sice jsem do notýsku nic nezapsal, ale každopádně to byla příjemná tečka za dlouhým dnem.