Den 67 
Attapeu -> Pakson

Původně jsem měl v plánu se na problémy se spojkou prostě vykašlat, Růženu vždycky trochu roztlačit a pak prostě pustit spojku, což fungovalo docela dobře. Když jsem ale zastavil u chlapíka v opravárně kvůli nějaké blbosti (už ani nevím o co se jednalo) napadlo mě se ho zeptat, jestli by se na to nepodíval. Hned naskočil na motorku a vyrazil sehnat novou spojku, takže jsem už ani neměl moc možnost nějak odporovat a čekal, s jakou finanční částkou nakonec přijde. Skončili jsme na šesti stovkách, takže to celkem šlo. A dostal jsem kafe zadarmo. To, že místo těsnění do motoru našel někde vzadu kus papíru, ze kterého vystřihl stejný tvar a to, že mu tam občas něco nepasovalo, tak to trochu upiloval… to byly jen maličké vady na kráse.

Mohl jsem konečně vyrazit na průzkum okolí a za opuštěnou sovietskou raketou z dob vietnamské války. Když jsem si všechno pěkně nafotil, projel jsem zpět Attapeu a připraven na nejnáročnější část okruhu jsem pádil směrem na sever k Bolavenské náhorní plošině. Cesta neměla být úplně nově položená asfaltka, ale zřejmě svou kvalitou měla připomínat spíše aktuálně projednávané projekty výstavby dálnic v okolí Ostravy.

Zavazadla kvalitně připevněna a pojištěna a jakmile jsem najel na kamennitou cestu, už nebylo cesty zpět. Ta samozřejmě v segmentech naprosto mizela ve staveništích plných bláta a tak jsem se prohrabával okolo traktorů a pomalu se sunul vzhůru. Co mě překvapovalo bylo, že mi to vůbec nezdechalo, ale moc jsem to neřešil. Co jsem po chvíli začal řešit bylo, když mi motorka najednou přestala jet. Tedy, ona jela, ale když jsem jel na plný plyn na jedničku, musel jsem jí do kopce pomáhat. Neříkám, že by růžena byla normálně nějaké dělo, ale takhle jsem prakticky nebyl schopen vyjet nic. Snažil jsem se někde najít pomoc a tak jsem zajel do rozestavěného kempu a setkal se se skupinkou místních dělníků.

Po chvíli zkoumání jsme přišli na to, že mi uniká olej. Tedy spíše, že mi unikl olej. Možná to mohlo být tím, že chyběl po výměně spojky jeden šroubek – takže nejsem jediný člověk, který zapomíná. Nakonec jsme sehnali několik poloprázdných nádobek se zbytky oleje a motorka se zase rozjela. Po cestě jsem měl najít několik vodopádů, ale měl jsem dost starostí s tím, abych vůbec někam dojel a tak na ně už nezbyl čas a nálada se taky zrovna nedostávala. Užil jsem si ale pohledy místních. Skupinky asi dvaceti místních střídavě nasedaly a sesedaly z vlečky traktoru a pomáhaly tlačit v místech, kdy už to ani traktor nemohl vytáhnout. Se steroidy v podobě oleje v motoru jsem ale byl v pohodě a za pomoci nožních sil se pěkně prohrabával dál a dál. Jakmile jsem dorazil na plošinu,
začaly se v okolí objevovat kávovníky a také špetky lidské civilizace a tím pádem obchody. Tedy, dalo by se říct supermarkety na třech metrech čtverečních, kde člověk mohl koupit od jídla, pití a drogerie až po… motorový olej. Takže jsem si rychle koupil pořádnou zásobu a opět vyjel na cestu.

Bláto už skoro zmizelo a v Paksonu mě uvítal solidní slejvák – musel jsem si ale samozřejmě skočit do kavárny na jeden (slovy dva) šalek kávy a tak jsem se dal do řeči s párem italských cestovatelů. Na hostelu jsem pak ještě potkal skupinku francouzů, kteří byli na stáži ve Vientienské nemocnici, takže bylo aspoň o zábavu postaráno a do postele jsem určitě nešel střízlivý.