Den 68
Pakson -> Pakse

Ráno jsem byl domluvený na snídani s francouzskou skupinkou, ale když měli už půl hodiny zpoždění, rozhodl jsem se vyrazit na projížďku do blízké vesničky a ideálně koupit nějaké kafe jako suvenýr. Bohužel to tu tak asi nefunguje – jediné kafe, které jsem byl schopen sehnat, bylo instantní zalité horkou vodou z termosky, což nebyl zážitek, na který bych mohl vzpomínat jako na labužnickou záležitost. Po cestě zpět jsem se aspoň stavil v kavárně Coffee a popovídal si s jejím majitelem. Ten se k řemeslu dostal jako slepý k houslím, kdy si pražil kávu jen pro sebe a turisti projíždějící okolo po něm chtěli, aby nějakou upražil i pro ně. Většinou dělá i prohlídký plantáží, ale zase jsem měl štěstí a trefil jsem jeden ze dvou dní v měsíci, kdy má volno.

Pokračoval jsem na západ směrem na Pakse a za vodopády. Projel jsem si blátivou zatáčkou, uvědomil jsem si, že bych asi neměl jet tak rychle, zmáčkl přední brzdu a pěkně se proletěl přes řídítka.  Zkušeně jsem dopadl na všechny čtyři, ale Růžena ze mě asi moc radost neměla. Když jsem ji zvedl, zůstala pod ní ležet přední směrovka. Otřepal jsem se a dojel až k vodopádu. Na místní poměry docela v pohodě, ale jako většina podobných trpí zásadním problémem: nelze vyfotit zepředu. Vrhá před sebe tolik kapek vody, že se foťák zamlží dřív než jsem schopen cokoliv vyfotit.

Tou dobou už mi přišlo opravdu zvláštní, že motorka nechcípá se zařazenou rychlostí a tak jsem skočil do servisu. Jakožto zkušený řidič (konečně už jsem se i rozsekal), jsem si jen půjčil nářadí, že zjistím, co s tím je. Samozřejmě jsem na nic nepřišel a tak když jsem to chtěl vysvětlit opravdovému mechanikovi, musel jsem motor zase poskládat, ukázat mu v čem je podle mě problém, a pak ho zase rozebrat. Aneb jak ztrácet čas, obzvlášť když s motorkou žádný problém nebyl. Místo plně manuální spojky mi tam předchozí kolega namontoval poloautomatickou, takže když nemá otáčky, tak nezabírá a nechcípá. Docela šikovné.

Další vodopád byl jeden ze dvou největších v Laosu a každopádně ten nejturističtější. Podle toho také působil – dvě řeky padající v oblacích rosy zahalených duhou do sto metrů hluboké jámy uprostřed jungle  – velmi příjemná podívaná. Dal jsem si na chvilku pauzu a užíval si výhled. Poslední vodopád už tak zajímavý nebyl, hlavně kvůli tomu, že most, který vedl za vodopád, strhla velká voda. Povedlo se mi ale znovu rozsekat Růženu, tentokrát jsem ji ale úspěšně zaparkoval v kopci, takže spadla a zanechala pod sebou druhou směrovku a kousky ciferníků.

Při jízdě zpět do Pakse se ciferníky ve větru krásně ohýbaly větrem, takže jsem se rozhodl jim uštědřit trochu tuningu. Vylámal jsem jen zapalování, položil ho do díry, kterou vedl kabel na tachometr. Ten jsem vyhodil spolu se zbytky směrovek a stylově jsem frčel nekončícím kopcem směrem k Pakse a hlavnímu motodobrodružství – The Loop.