Den 75
Kong Lor -> Paksane

Ke snídani jsme si dali stejně jako už pár předchozích dní palačinky a vyslali Karla na průzkum vodní situace. Po chvíli se vrátil s radostnou zprávou, že se teda konečně můžeme dostat do jeskyně. Ti z nás, kteří neměli skůtr, jsme vyšli napřed a u vchodu čekali na Karla s Klem, ti ale ne a ne přijet. Po chvíli přijel novozélandan se zprávou, že jim pod kola vběhly kuřata, kterým se snažili vyhnout a vysekali se. Naštěstí nic moc vážného a že se jen o chvíli opozdí.

Když jsme se dostali k ústí jeskyně, pronajmuli jsme si tři loďky a vypluli vstříc dobrodružství – protože jsme ho za posledních pár dní měli málo. Voda opadla, ale v některých místech jsme se jen tak tak nemuseli sklánět, abychom projeli. Všude byla černočerná tma prozvětlovaná jen úzkými kužely našich čelovek vypůjčených z hotelu. Všichni jsme kmitali světýlky ze strany na stranu a
vždycky když někdo z nás objevil něco zajímavého a na chvíli se jeho světlo zastavilo, ostatní ho hned následovali.

Z úzké a nízké chodby jsme vjeli do jednoho z obrovských sálů, kde nás vysadili na břehu a na chvíli jsme pokračovali pěšky. Asi z důvodu velkého průtoku vody tady nebylo zrovna moc krápníků,
takže podívaná byla spíše o dobrodružství a o pocitu, že objevujeme jeskyni, kde ještě nikdo nebyl. To samozřejmě nebyla pravda, ale ve tmě jsem si tak každopádně připadal. Ze stropu na nás pořád kapala voda, takže jsem si nasadil kapuci a užíval si hledání zajímavostí na stěnách, dokud jsme nevyjeli na druhé straně. Mohli jsme se projít do vesničky, ale nikdo už na nic podobného neměl sílu a tak jsme jen vyrazili nazpět. No a jelikož jsem už jeskyni viděl, četl jsem si za světla čelovky kindl.

Když jsme se vrátili pro sé věci na hotel, potřebovali jsme vymyslet, jak se dostaneme zpět k lodím. Bylo nás sedm a měli jsme jen dvě motorky, což úplně nefunguje. Někteří z nás se nakonec vydali pěšky a byli jsme postupně nabíráni skůtry, které se pro nás vracely. Když jsme dorazili k vodě, opadla už natolik, že jsme místo lodí nahodili motorky na vlečku traktoru a pak je dokola obložili našimi zadky. Traktor ale řídil ten stejný chlapík, který včera utopil skůtr a tak si vysloužil už na začátku pár oslavných výkřiků. Vyrazili jsme v závěsu za druhým traktorem, který vezl místní a pár dalších turistů. Mohli jsme pozorovat, jak se voda přelévá přes dřevěné trámy jejich vlečky a jak všichni postupně stoupají a zachraňují batohy. Vzali jsme si z nich samozřejmě příklad, i když někteří už na mokro rezignovali a zůstali prostě sedět.

Šnečím tempem jsme si to šinuli kupředu, když novozélanďan poznamenal, že ten červený válec traktoru nasává vzduch a že voda je už skoro  u něj. Než to stihnul doříct, motor se zakuckal a dokončil svou poslední otáčku, čímž si náš řidič vysloužil další vlnu slávy. Odtlačili nás o kousek dál na „mělčinu“ a začali motor opravovat. Když se jim to konečně povedlo, dojeli jsme na druhou stranu a zaplatili našemu super oblíbenému řidiči za zábavnou cestu. Když jsem na Růženu naložil všechnu svou bagáž, rozhodla se, že nemá v plánu nastartovat. Zkontroloval jsem olej, který místo průsvitné, nebo tmavé barvy byl krémově hnědý. Nakonec se mi ji povedlo nakopnout a s trochou štěstí jsem se dopracoval až k obchodu, kde měli olej. Zkušeně jsem si ho vyměnil a při odjezdu vylil nádobku s použitým olejem, z čehož měli majitelé obchůdku dozajsta velkou radost. Dojel jsem k benzínce, kde už na mě čekali ostatní, dali jsme kolu a vyrazili jsme na poslední část našeho společného dobrodružství.

Čekalo nás asi ještě šedesát kilometrů k dálnici, kde jsme se měli rozloučit – já měl pokračovat na sever a zbytek skupinky na jih. A tak jsme si konečný segment pořádně užili, protože se spustil liják a všichni jsme krásně promokli. Kousek od křižovatky jsme si dali poslední společné jídlo a rozloučili se. Růžena se ale zase rozhodla, že nemá v plánu nikam jet a musel jsem si nechat vyměnit jednu z cívek. Potom jsem zase nahodil své klasické tempo a vyjel na sever. Bylo už ale pozdě a zatmil jsem předtím, než jsem se vůbec přiblížil k nějakému většímu městu. Našel jsem si ale rozumně jedoucí cisternu, která mě dovezla až do Paksane a mohl jsem si konečně odpočnout a usušit všechny své věci.