Den 81
Vang Vieng

Prozkoumal jsem svou odřeninu na koleni a neměl jsem radost z toho, co jsem viděl. Nejspíš díky vlhkosti tady všechno strašně lehce zahnisá a i když jsem používal desinfekci prakticky denně, malá odřenina se spíše zvětšovala, než naopak. Ani gáza moc nepomáhala a většinou byl spíš větší problem ji ke konci dne dostat z rány, do které „přirostla“. No a se včerejší gázou jsem do koše vyhodil i naděje, že bych si vyskočil na duši a nechal se splavovat řekou.

Ale pořád jsem měl motorku a když jsem ji mohl vinit z mého zranění, mohl jsem ji lehce využít i k napravení nálady. Hodně turistů si ve Vang Vieng půjčovalo motorky a kola a vyjížděli na výlet na západ, směrem k jeskyním a koupalištím. Tak proč ne já, že jo. Hned po přejetí mostu se cesta znatelně zhoršila a po chvíli jsem projížděl první kaluží požírající celou šířku silnice. Proti mě projížděl pár na skůtru a řidič se zasmál se slovy, že to je teda pěkně šílená cesta. Pomyslel jsem si, že jestli jede na jih a pojede The Loop, svůj názor na šílené cesty hodně rychle změní.

Celá oblast byla oplocena prudce stoupajícími skalami prošpikovanými jeskyněmi a tak by nebyl problém celý den prožít jen procházením z jedné do druhé. Vyjel jsem hned k té první, kterou jsem potkal, zaplatil vstup a v doprovodu průvodce vyrazil na cestu. Nevím proč, ale všechny túry tady prostě musí překračovat řeky. Vzal jsem na projížďku své nové konversky a tak nějak jsem neměl náladu si je hned namočit, obzvláště po mokrých zkušenostech z předchozích dní. Když jsem si je ale měl sezout potřetí, už jsem na to neměl náladu a tak jsem prostě vešel do vody v botech. To už jsme ale byli skoro u jeskyně, takže jsme se protáhli okolo přírodní brány dovnitř a za svitu čelovek začli prozkoumávat chodby.

V jeskyni byly šipky, po kterých se máme vydat, takže bych to asi zvládl i bez průvodce. Pochybuju ale, že bych se odvážil tam, kam mě zavedl. Když ukázal před sebe a řekl „malý, malý“, nevěděl jsem co čekat. Když si lehl na zem a začal se protahovat skulinou do vedlejší místnosti, neměl jsem zrovna radost. Podal jsem mu zrcadlovku a pochopil jsem proč všichni turisté, které jsem potkal, měli špinavé oblečení. Kdybych si ho nezašpinil v tomhle vchodu, určitě by mě to čekalo o chvíli později, kdy jsme se protahovali blátem vleže snad padesát metrů. Nemám zrovna problémy s klaustrofobií, ale tady bych si ji určitě časem vybudoval.

Po dokončení prohlídky jsem svého průvodce vyplatil a vyrazil k Modré Laguně, populárnímu to odpočinkovému místu mladých baťůžkářů. Po cestě jsem předjel skupinu asi dvaceti strašně kůl jihokorejců na terenních čtyřkolkách, ale myslím, že kdybych byl pěšky, předběhl bych je taky. Na místě mě pak čekala přemostěná průzračně modrá voda nejspíše slepého ramene řeky, houpačky, místa ke skákání a spousta cedulí zakazujících konzumaci drog. Pro mě nedostupné plavání ale naštěstí nebylo jedinou atrakcí a mohl jsem si ještě vystoupat pár schodů k jeskyni. Samozřejmě se z toho snažili vytřískat co nejvíce peněz, takže vstup do areálu byl zpoplatněný, čelovka byla zpoplatněná, průvodce taky…. No a tak jsem si prostě prohlédl jen to co šlo vidět bez světla a sešel zpět dolů.

Dokončil jsem okruh údolím a vrátil se zpět k hotelu, kde mě majitel pozval na jihokorejské barbeque. Inu, nemohl jsem odmítnout a tak jsem si po chvilce připadal sám jako turistická atrakce. Všichni korejci si užívali, že mě můžou pohostit jejich národním jídlem a tak mě učili jak správně slaninu balit do zelných listů a divili se, když jsem byl schopný sníst jejich fermentovaný salát. K tomu si všichni mysleli, že když pořád vysedávám u notebooku, tak jsem spisovatel, nebo reportér. Napadlo mě, že bych jim to nevyvracel, ale nakonec jsem se přiznal k programátorství. Popíjeli jsme do pozdních hodin a bylo zábavné sledovat, jak asijská krev postupně odpadávala.