Den 86
Son La -> Ha Noi

Probudil jsem se přesně v poloze, v jaké jsem usnul a prozkoumal jsem koleno. Sundal jsem nasáklou bandáž, pokapal hnědým hnusem, nahodil novou a za kulhavé chůze postupně sbalil všechnu svou výbavu. Odevzdal jsem klíčky od pokoje, sjel po cestě o kousek níž na snídani a vyrazil na posledních tři sta kiláků mého dobrodružství.

Nemohl jsem si přát lepší zakončení. Cesta většinou obklopená továrnami, když jsem měl to štěstí a na chvíli nepršelo, byl jsem zrovna v samotných mracích. A to štěstí jsem neměl moc často. Jakmile jsem sjel dolů z hor, stal se z deště zákon. Kdybych měl dodržet své předsevzetí, že zastavím na jídlo až přestane pršet, nejedl bych tři dny. Dal jsem si polívku, abych trochu rozmrzl a vyrazil dál.

Když jsem na to trochu šlápl do kopce, začal mi prokluzovat řetěz a tak jsem si ho na posledních sto padesát kilometrů ještě musel nechat vyměnit. Aneb jak plýtvat penězi na motorce, kterou za chvíli stejně prodám. Blížil jsem se k hlavnímu městu a doprava začla houstnout a bláznit. Počítal jsem s tím, že ve spleti od sebe nerozpoznatelných čtyřproudovek mi pomůže gps v mobilu, ale po celodenním pobytu v dešti mě už zradila i moje bunda, kde jsem měl telefon schovaný. Nokia se odmítnla nastartovat a místo toho se raději pomočila. Jinak si tu vodu, která z ní kapala, nedokážu vysvětlit. Byl jsem zanechán velkoměstu a mé znalosti vietnamštiny.

Když jsem ani napopáté nebyl schopný vysvětlit, kam se chci dostat, musel jsem změnit svou taktiku. Zamyslel jsem se, kdo by nejlépe mohl porozumět lámané angličtině turistů a napadli mě taxikáři. Tím se má lokační situace konečně zvrátila a zjistil jsem, kam potřebuju jet. Zůstal mi jen problém, že cesty byly naprosto ucpané a v jednu chvíli jsem se za půl hodiny posunul o krásných dvacet centimetrů. Měli by tady změnit tachometry, aby ukazovaly centimetry za hodinu.

I když jsem se musel ptát snad dvacetkrát, svůj cíl jsem nakonec našel. Jezero Hoan Kiem a od něj už to bylo k ubytování, co by kamenem dohodil a zbytek dojel na motorce. Bylo fajn opět uvidět stříbrnou ceduli s modrým nápisem: Hanoi Backpackers. Odložil jsem Růženu na kraji cesty. Po osmi tisících, pěti stech kilometrech.