Den 83
Luang Prabang
Dnešní výlet z hostelu se měl uskutečnit od půl dvanácté, takže jsem měl ještě kopu času na to si projít město. Kousek od hostelu jsem si našel kavárnu a v rámci svého zvyku z posledních dní jsem si zainvestoval do pořádného kafe. K centru jsem to neměl moc daleko a tak jsem po pár minutách chůze dorazil k kopci s komplexem budhistických chrámů, stup a otisků budhových nohou obtáhnutých zlatou barvou.Užil jsem si supr výhled a sešel zpět do nížin centra města na poloostrově obklopeném řekou. Měl jsem to štěstí, že jsem dojel zrovna v období slavností závodů lodí, takže hned pod schody na mě čekal zvuk bubnů a průvod mnichů, doprovázejících dračí loď k řece. Následoval jsem je až ke královskému paláci přeměněnému na muzeum a naplno se vrátil k mé roli turisty.
Vstupné do muzea bylo neúměrné vysoké a tak jsem se rozhodl jej vynechat a palác si vyfotit jen zpoza zdi. Výdaje za vstup mi stejně za chvíli vynahradily další chrámy, kterých bylo v okolí více než dostatek. Mohl bych se v uličkách ztratit přinejmenším na pár dní a pořád by bylo co objevovat. Prošel jsem si několik hlavních chrámů doplněných o nějaké náhodné nálezy a užil si uvolněnou atmosféru klasických domků s výhledem na řeku. Když už se blížil čas našeho výletu, vydal jsem se zpět k hostelu a rozmýšlel, co udělám s hladem. Chtěl jsem si dát bagetu a prodavačka mi ji nabídla za více než dvojnásobnou cenu, jen jsem jí odmával rukou a doufal, že narazím naco jiného. Nenarazil jsem a tak jsem se na výpravu k Whiskey vesničce vydal pěkně nahladno.
Na korbě náklaďáku nás bylo asi deset a čekala nás hodinová cesta za hned několika atrakcemi. Poté, co jsme si okoštovali čerstvě destilovanou whiskey a rýžové víno, jsme jeli navštívit malou sloní rezervaci s mládětem a starší nemocnou slonicí. Nejsem zrovna velký fanoušek zotročených slonů, ale američanka, která ztrávila několik posledních měsíců ve sloní záchranné stanici nám vysvětlila, že tihle sloni jsou na tom v poměru k ostatním v zemi hodně dobře. Nejlépe to prý šlo poznat podle absence otevřených zranění na čele, která značí zasekávání železných háků jejich jezdci.
V další destinaci jsme se občerstvili a naskočili na loďky směrem k jeskyním se soškami budhy. V té horní byla tak zvaná absolutní tma, takže jsem se samozřejmě nakopnul do svého zahnisaného kolena, po čemž jsem si uštědřil nemálo nadávek. V druhé jeskyni jsem si proto našel vyvýšené odpočinkové místečko a spolu s angličany jsme začali bobulemi bombardovat jakékoliv průchozí po cestičce pod námi. Netrvalo to dlouho a zavolali si nás zpět na loď a pak už jsme v dodávce vyrazili zpět do Luang Prabang. Několik z mých spolujezdců vytáhlo za jízdy vlastnoručně
vyrobené bongo a na rozbouraných cestách se snažili z něj potahovat. To jim po chvíli překazil lehký deštík, který se rychle proměnil v pořádný liják. Cesta se tím změnila v utrpení. Tedy alespoň pro všechny, kdo neseděli hned u kabiny. No a mezi ty jsem nepatřil, takže to byla docela pohoda.
Po návratu jsem si skočil na trh opět koupit něco na grilu. Rozhodl jsem se vyzkoušet místní výhlášené grilované klobásy, ale nebyl jsem schopen si vybrat ze dvou druhů… koupil jsem si oba. Krásně jsem se přejedl a tím se nachystal na pracovní večer, zatímco ostatní se vydali do hospody. Můj čas nadešel až o pár hodin později, kdy jsme spolu s dalšími dvěma motorkáři vyrazili na půlnoční večeři. Když jsme dojedli sendvič, bylo jasné, že ještě nemůžeme jít spát a vyrazili jsme na výpravu za nalezením hospody jménem Bowling. Projížděli jsme nočním městem a ptali se kde se dalo, ale bezúspěšně. Nakonec jsme s sebou vzali jednoho z místních, který nám ukázal asi poslední otevřený lokál v okolí. To už jsme ale byli tak vysílení, že jsme byli schopní si jen skoro mlčky dát jedno pivko a pak se vrátit zpět na hostel a do hajan.