Den 85
Oudumxay -> Son La

S ničím jsem neotálel, přivázal jsem zavazadla k Růženě a vyrazil vstříc svému poslednímu dni v Laosu. Krajina se opět proměnila a místo zelených kopečků jsem se opět dostal na cesty zakusující se do strmých skal porostlých džunglí. Zahnisané koleno se mi pomalu zlepšovalo a tak jsem vůbec neměl radost, když začalo pršet. Snažil jsem se jej nějakým způsobem zafačovat, aby se do něj
nedostalo moc vody.

Když konečně déšť ustal, začal jsem si užívat jízdu zatáčkami a přitom přemýšlet nad dalšími dny. Začal jsem to trochu více klopit a tak mi asi v padesátce ve stoupání ustřelilo zadní kolo.  Samozřejmě mě hned zachvátila panika, ale snažil jsem se to co nejlépe zvládnout. Vyrovnal jsem motorku, aby mi jen ustřelila na druhou stranu, vyrovnal jsem ji znovu a ta stejná situace, jen teď jsem k tomu vjel do křoví lemujícímu silnici, abych z něj po chvíli zase vyjel a už sebou konečně prásknul.

Když jsme já i Růžena doklouzali, začal jsem nadávat a kontrolovat, co se všechno stalo. Ruce v pořádku, všechno ostatní taky a koleno už nehnisalo – zbrousil jsem si ho tak pěkně, že po původním zranění nezůstalo ani stopy. Přední světlo dostalo další zásah, ohnul jsem blatník a pokřivil řídítka. Taky jsem si nasbíral nějaké listí. Hlavně jsem přemýšlel, co s kolenem. V batohu jsem našel nějakou desinfekci, ale potřeboval jsem se dostat k nějakému alespoň trochu serióznějšímu doktorovi.

A nebo něčemu co nejblíže podobnému, po asi hodině cesty jsem dorazil do městečka, kde si mě v lékárnách přehazovali jako horký brambor, dokud se mě konečně jedna paní neujala. Skočila do lékárny, odkud mě před chvílí za ní vyslali a přinesla nějaké lahvičky, jednu z nich s infuzí. Dokážu si představit, jak se mi v té chvíli rozšířily zorničky a hned jsem ji začal ukazovat, že žádnou infuzi nechci. Naštěstí chtěla roztok použít jen na vyčištění rány. Uklidnil jsem se a nechal jsem si všechno zafačovat, vysvětlit mi co mám dělat a vyrazil jsem směrem k hranicím s Vietnamem, které už měly být jen pár hodin cesty.

Při pádu jsem měl samozřejmě foťák pod bundou, takže jsem ho zase roztřískal a dostal jsem Error 99. Luxusní výhled, který jsem tak měl z nově vystavené příjezdové cesty k hraničnímu
přechodu položenému ve vrcholcích hor, jsem si tak mohl vyfotit maximálně telefonem a ani na to jsem moc neměl náladu. Když jsem přijel k přechodu samotnému, přivítala mě prázdná budova,
celníci si zřejmě dali pauzu a nijak se neobtěžovali zamykat, nebo alespoň zavírat celnici. Trochu jsem se tam porozhlédl, jestli někoho najdu, ale bezúspěšně. Skočil jsem si koupit aspoň kafe a něco sladkého, přičemž mezitím se konečně celníci vrátili a pustili mě razítkem ze své země.

Vjezd do Vietnamu byl snad ještě jednodušší, takže jsem po chvíli už zase drandil cesty plné motorek a tentokrát se jich nemálo podobalo mé vlastní. Přijel jsem do severní části země, kde je
používali rolníci na polích pro jejich sílu. Takže s tou mou muselo být něco špatně. Měl jsem docela dobrý čas a tak jsem se musel rozhodnout, co dál. Chtěl jsem se projet až do městečka Sapa na severu, ale s ohledem na koleno a celkové rozpoložení jsem hodně váhal. Když jsem viděl ceduli ukazující na Hanoi s číslem 450 km, rozhodl jsem se už tohle dobrodružství ukončit a čím rychleji, tím lépe.

Ten den jsem tak ze zbývající vzdálenosti ukrojil ještě 160 kilometrů a po nekonečných stoupáních k horským průsmykům jsem se vyškrábal až do Son La, kde jsem si zase dal vietnamské pivo a vietnamskou plněnou bagetu. S úpěním a nadávkami jsem se po schodech vyškrábal do svého pokoje, kde jsem si pořádně vyčistil koleno, zafačoval jej, lehnul si do postele a začal hledat vhodnou polohu, kde mě nebude nic bolet.