Den 93
Bangkok -> Mandalay (Barma)
Z Vietnamu jsem se přesunul do Bangkoku, kde jsem si vyřídil vízum a odkud mě očekával let do Barmy a trochu toho baťůžkářského cestování. Předpokládaný vrchol mého výletu byl na dotek. Chtěl jsem ještě ráno skočit do opravárny ohledně problémů s telefonem, ale bohužel v Thaisku takhle brzo nikdo nepracuje. Nezbylo mi, než se vydat na letiště. Půl hodinky v nadzemce, třičtvrtě v autobuse a byl jsem o další krok blíž.
Jen s příručním zavazadlem jsem si procházel všemi kontrolami, dokud mě nezastavili u scanneru. Divil jsem se, co tam mohli najít, vždyť jsem přece včera při balení ještě schválně dával nůž do
velkého batohu, protože jsem věděl, že s ním neprojdu. No, zřejmě jsem se na to asi nějak nesoustředil… protože jsem ho měl jako obvykle v mém modrém plastovém pytlíku. Supr, takže sotva jsem si ho nechal v Bangkoku nabrousit, vyhodil jsem ho do koše.
Zbytek cesty už probíhal v pohodě a přistáli jsme na mezinárodním letišti v Mandalay. Už po cestě na ranveji jsem si říkal, že to nevypadá zrovna moc rozvinutě – v okolí se rozléhaly pláně plné keřů a chvíli trvalo, než jsem vůbec uviděl budovu letiště. Při výstupu mě samozřejmě oblila horká vlna a pot a starý autobus typu Karosy, který nás odvezl na terminál, okolní teplotě zrovna
nepomohl. Budova letiště byla postavena zřejmě v místním tradičním stylu a po vstupu na nás hned čekala pasová kontrola. Předal jsem jim předvyplněné imigrační papíry a koukal jak se
úředníci potí pod dohledem svých nadřízených.
Venku už na nás čekal bezplatný autobus našich aerolinek, který nás měl odvézt do centra města. Cestu kolovaly pláně a jezírka a v dáli se objevily první zlaté špičky chrámů. To už jsem ale klimbal v polospánku a zbytek cesty už byl jen příjemnou tmou plnou odpočinku. Jakmile jsme dorazili, domluvil jsem se s blonďatým nizozemcem, že snížíme výdaje na ubytování a najdeme hotel s
pokojem pro dva. Narozdíl od svých sousedů, v Barmě není cena ubytování zdaleka tak přívětivá k mé peněžence. Zatímco v Laosu jsem byl schopný přespávat za pade na noc, tady se prý občas není možné dostat ani pod pět stovek.
Nejdřív jsme skočili do restaurace na něco na jídlo, což v tomto případě byly smažené nudle s vajíčkem, masem a zeleninou spolu s polívkou a cibulí s nějakou omáčkou. A už první cesta měla něco do sebe, chlapík nám nabídnul, že nás veme do hotelu. Zmínil docela rozumné, v průvodci dobře okomentované, místo, takže jsme neměli důvod ho odmítnout. Dopravní prostředek ale byl dosti
zábavný. Ke kolu byla připevněna konstrukce se dvěma sedačkami, na které jsme se spolu s Jayem naskládali. Jeden koukal dopředu, druhý dozadu, batohy jsme naskládali kam se dalo a vyrazili jsme na cestu.
Jay mi zkazil náladu, když mi řekl, že tady nefungují bankomaty. S ohledem na to, že jsem s sebou měl v hotovosti asi dvacet dolarů, moc dlouho bych tady nevyžil. Naštěstí to nebyla úplně pravda a ve městě je jeden bankomat, který karty bere a když jsme k němu zajeli, peníze mi vydal. Mohl jsem zaplatit našemu rikšovistovi a vydat se na procházku okolím za účelem sehnat si kolo. Hned v prvním krámě jsem se na kole trochu projel, ale neshledal jsem ho dostatečně pohodlným a účelným a stejně by člověk nikdy neměl nakoupit hned v prvním krámě. Vyšel jsem se podívat po dalších volbách, ale osud byl zákeřný a kolo mi nepřál. Přímo předemnou prošly dvě ženy s tácy plnými kusů melounu na svých hlavách. V ruce nesly stoličky, takže jsem si domyslel, že se zřejmě přemisťují na své prodejní místo.
Tuhle příležitost jsem nemohl nevyužít, obzvláště s ohledem na pražící odpolední slunce. Začal jsem je nenápadně následovat. Procházeli jsme frekventovanými cestami a úzkými uličkami, okolo zlatých věží chrámů, mozaikových minaretů mešit a zděných kostelů, dokud jsme nedošli k tržišti obklopenému parkovišti plnými motorek a kol. Po celou dobu cesty na mě pokřikovali mototaxikáři, na což jsem po předchozích pár měsícich na vlastním stroji nebyl zrovna zvyklý. Když se matka s dcerou konečně usadily, hned vedle nich pro mě byla připravena další zkouška.
Většina lidí tady nosí parádní sukně – ženy s ornamenty a muži s kostkovanými vzory. No a obchod, u kterého melounoví prodejci zastavili, je prodával. Obětoval jsem 80 korun a dostal efesní taštičku se sukní vysoké kvality – nebo tak mi to aspoň bylo řečeno. To už ale nastal čas na meloun, nakrájeli mi jej na kousky do sáčku a přidali zaostřenou špeili. Byl jsem spokojen.
Na kolo už jsem v té době neměl ani pomyšlení a stačilo mi procházet se okolními ulicemi. Na každém rohu se na mě smáli místní a každý desátý na mě zavolal obligátní “Helou”, občas doprovázené nějakou další anglickou frází. S úsměvem na tváři jsem se procházel okolo stánků prodávajích vepřové vnitřnosti, prošel si jeden větší chrám se zlatou stupou uprostřed a pomalu se vydal zpět k hotelu, kde jsme měli domluvenou schůzku s Jayem. Byl jsem docela překvapený, kolik mešit tady v okolí člověk potká, v jedné oblasti byly v těsné blízkosti hned čtyři. Tak jak se tady dají najít všechna náboženství, stejně tady člověk potká i různé typy lidí, od indů přes araby, číňany po klasické obyvatele Barmy. Co mi ale přineslo asi nejvíce překvapení byl pouliční stánek se sexuálními pomůckami, nemohl jsem si pomoct a musel jsem se začít smát.
Před večeří jsme ještě pozjišťovali detaily autobusů, kde nám jeden z místních vehementně vysvětloval, že má rád sexy. Nejsem si úplně jistý, co přesně tím myslel. Sedli jsme na pivko s arašídy, já si objednal kuřecí na rajčatech, které chutnalo nápadně podobně jako naše rajská a poslouchal jsem vyprávění dnešního pivního parťáka. Jay pracuje na fotografickém projektu ve městě západně od Mandalay, kde dokumentuje staršího pána, který vkládá všechny své peníze do pomoci chudým dětem. Aktuálně se jedná asi o 160 dětí navštěvujících jeho školu. Pokud mi vše vyjde tak jak má, mám v plánu se tam podívat.
Ještě zajímavější byly ale historky ohledně Barmské historie. Skupina generálů, kteří aktuálně vládnou zemi je prý velmi pověrčívá a tak se snaží předejít různým věštbám. Kdyby vám tedy někdo řekl, že v noci budete krvácet, raději se pořežete sami a tím věžtbu splníte. V rámci této logiky se zachovali, když jim bylo předpovězeno, že se v zemi stane pravicový převrat. Rozhodli se tedy, že se ze dne na den již nebude jezdit na cestách vlevo, ale vpravo. I po třiceti letech však většina automobilů stále má volant na pravé straně.
Jindy zase změnili všechny peníze na násobky devíti, nebo se rozhodli přestěhovat hlavní město o pár set km na sever a vybudovali k němu šestnáctiproudou dálnici. Ne vše je však takto úsměvné a jsem si jistý, že těch pár historek o popravách protestantů nezůstane v průběhu mé cesty osamoceno. Situace se prý však zlepšuje. V zemi dokonce začal vycházet nový typ tiskovin, který je aktuálně strašně populární a zaplavuje město. Deníky – předtím totiž všechno muselo projít přes cenzuru, takže nemohli nikdy vydávat zprávy denně, ale jedině se zpožděním. Jak jsme tedy
rozhodli v angličtině, v Barmě neměli News, ale Olds.