Den 95
Mandalay

Ráno mě probudil řev vycházející z tlampačů jednoho z místních chrámů, nejspíše budhistického. Nejsem si úplně jistý, proč zrovna v Barmě mají potřebu okolo čtyř nebo pěti hodin ráno budit poctivé turisty, ale jde jim to. Nemluvím o případech, kdy se rozhodnou vyhrávat do okolí jejich hudbu. Kolega Nizozemec jejich produkci přirovnal ke čtyřem naprosto nesourodým hudebním  kapelám smixovaným dohromady. Občas člověk potká tyhle výstřelky kultury i na ulici: tři za sebou jedoucí vozíky plné reprobeden, tlampačů a bubínků, každý si do toho mlátí jak chce, do toho hraje podkreslující rytmus a řve několik zpěváků (jestli se jim tak dá říkat). Naštěstí jsem tyhle skupinky potkával jen zřítka, častější jsou zmrzlináři hrající znělku z Angry Birds, mladí vyhrávající
popové songy z mobilů a metalisti na vyhrávajících motorkách. Dokonce jsem tady slyšel i jeden dramík, ale to byla jen světlá vyjímka.

Po snídani jsem vyšel z hotelu a chtěl jsem si opět sehnat kolo. Místo, kde jsem si jej za čtyřicet korun pronajmul včera mělo sice už otevřeno, ale protože jsem měl v plánu ujet okolo třiceti až čtyřiceti kilometrů, potřeboval jsem něco, co je schopné z kopce alespoň nezpomalovat. Takovéhle výdobytky moderní techniky by dle rad, kterých se mi dostalo, měli vypůjčovat „U Mistra Beana“ – v obchůdku, kde kromě tisku a prodeje školních tabulí také vystavovali skupinku kol spolu s cedulí vyobrazující, jak jinak, mistra Beana na kole. Takhle brzo ráno byl ale ještě zavřený, takže jsem potřeboval někde asi hodinku přečkat. A není nic lepšího, než si dát kafe.

Zeptal jsem se jednoho z průvodců, kde bych si tady v okolí mohl dát kafe a když jsem mu na otázku, jestli mi nevadí kafémix odpověděl kladně, čapnul mě za ruku a zatáhnul do úzké uličky s nápisem mešita. Tam ulici lemovaly dvě lavičky a stolek s konvicemi na horkou vodu, vedle kterých stály červené hrníčky neskafé. Na lavičkách skupinka arabů popíjela ranní kávu. Zřejmě se mě zalekli, protože asi deset vteřin poté, co jsem si sedl, zmizeli. Dostal jsem do ruky pořádný hrnek s mým přídělem a začal zkoumat okolní dění.

Klučina, zřejmě syn majitelky kavárny, zrovna procházel ranní očistou. Hned vedle uličky se v oblečení dle místního zvyku poléval vodou a kartáčoval si nohy. Potom odněkud čapnul kartáček a jal se mýt si zuby. Hned nad ním se ve spleti vlnitých plechů promenádoval kohout a pod ním na další neidentifikovatelné změti plechů ležela miska se syrovým masem. Po chvíli se začali sbíhat místní, které zajímalo, co to mám v ruce – četl jsem si zrovna z kindlu. Jeden chlapík se ptal, jestli si čtu bibli a druhý, zdatnější v angličtině, se informoval kolik se do toho vejde knížek a za kolik se to dá koupit. Když jsem mu řekl, že se jich tam vejde více než tisíc, vysloužila si moje čtečka obdivný povzdech.

Tou dobou už měli otevřeno v půjčovně. Při předávání klíčků mi řekli, že když si pohnu, stihnu obědvající mnichy v chrámu. Přehodil jsem na šestistupňové přehazovačce na nejtěžší převod (reálně asi čtvrtý, zbytek nefungoval) a vyrazil se zastávkou u bankomatu na jih. Našel jsem si cestu číslo 84 a pak už nebylo co řešit. Po cestě jsem potkal dvě Francouzky, které se zřejmě také nenechaly mototaxikáři odradit od výletu na kole a razily si to směrem na Amarapuru, jedno ze tří typicky navštěvovaných bývalých hlavních měst barmské říše. Amarapura jím byla mezi rokem 1841 a 1861, kdy se přesunulo do Mandalay. Přišlo mi docela zábavné, že hlavní město přesouvali docela často a vždycky přesouvali i paláce, které prostě celé přestěhovali do asi deset kylometrů  vzdálených měst.

 

I když v okolí toho bylo hodně k vidění, jako třeba nedostavěná největší stupa (chrám bez vchodu) na světě, musela mi stačit Amarapuřa. V horkém počasí bych se jinak asi upekl a i tak jsem měl docela nabitý denní program. Tisíc mnichů v těmně rudých hávech s černými žebracími nádobami na cestě k jejich obědu jsem stihnul, akorát byli následováni dalším tisícem turistů, kteří si je fotografovali. Dokážu si představit, že to není zrovna ideální způsob žívota, když na vás pořád čučí cizinci jak obědváte. Při projíždění vesnicí šly na každém rohu slyšet neúnavně pracující motorizované tkalcovské stavy, které mi připomněly část mého rodného městečka pojmenovanou Klepary. Tam teda už ale ani jeden dneska neklepe.

Měl jsem už docela hlad a chtěl jsem si najít nějaké autentické místečko na oběd. Po chvíli hledání jsem to zapíchnul hned u hlavní cesty. Když se mě ptali co si dám, upřímně jsem neměl ponětí co je ani jedna z věcí, které mi ukazovali. Mávnul jsem rukou a počkal co mi přinesou. A přinesli toho teda požehnaně – vajíčka v rajčatové omáčce, salát, druhý salát, třetí salát, rýži, čili omáčku, čili papričky a česnek, vodu, čaj… připadal jsem si jako na hostině pro pět lidí a úplně nejvíc mě pobavilo když jsem platil – zase si řekli jen o dvacku. Rozloučil jsem se a pokračoval jsem k asi nejvíce fotografovanému místu téhle oblasti – U Beinovu mostu.

Nejdelší dřevěný most na světě se svými skoro pěti sty metry určitě stojí za podívanou, ale věřím, že zajímavější by byl v období sucha. Takhle sahá jen kousek nad hladinu  a těžko si představit, jak je ve skutečnosti vysoký. Byl obklopený budovami ze kterých šly vidět jen vrcholky střech, takže asi celkem dost. Přes most neustále přecházely skupinky mnichů se slunečníky a tak jsem co chvíli
sesedal z kola a snažil se vyfotit co nejlepší snímek. Samozřejmě jsem zapomněl na všechno, co jsem si přečetl  průvodci, takže když jsem dorazil na druhou stranu mostu, vlastně náhodně jsem přijel k impozantní pagodě, uvnitř které polehávali kuřáci cigár a skupinky školáků si dělaly úkoly. Před vchodem jsem potkal mnicha, který si přišel trochu procvičit angličtinu. Nejzábavnější bylo, když mi povyprávěl příběh z filmu s 007, ano, kdy ten chlapík ukradl peníze, ano, pak mu je ukradla žena a on řekl „Damn it, where’s my money!“. Mým úkolem bylo mu vysvětlit, co to
znamená to „damn it“. Nakonec si ještě postěžoval, jak dneska holky nosí krátké sukně a že to přebírají z Koreje a Číny a že vůbec nerespektují místní kulturu. Varoval jsem ho, že to nejspíš brzo bude ještě horší, když se teď Barma otevírá turistům.

Na opačné straně jezera na mě koukala obrovitá stupa obalená bambusovým lešením a tak mi nezbývalo, než si ji jet prohlédnout. V plytké vodě jezera postávali rybáři obklopení hromadami plovoucích odpadků a na druhé straně cesty se ve vodě topily dřevěné chatrče místních. Zase se mě všichni ptali odkud to jsem a jeden chlapík chtěl ať ho vyfotím jak kladivem útočí na jeho kamaráda – zajímavá to zábava. Po chvíli jsem dojel ke stupě, vyškrábal se po rozpáleném schodišti nahoru a užil si rozhled do okolí a moře fotek impozantní budovy. Tou dobou jsem už ale měl slunka až pokrk a tak jsem si chtěl najít nějaké klidné místo, kde si budu moct dát čaj a přečíst knížku.

Když jsem se chvíli projížděl komplexem pily na dřevo, všichni na mě koukali trochu hloupě a nakonec mě vyhnali zpět na hlavní cestu. V jedné z odboček jsem našel místní nalévárnu – tedy čajovnu. Obsluha se začala v záchvatu paniky smát a volat jediného obsluhujícího, který uměl aspoň trochu anglicky – tím býl asi dvanáctiletý klučina, který se mohl přetrhnout, aby všechno pořádně uklidi. Dal jsem si tam pěkně dlouhou pauzu vyplněnou čajem, kolou, vodou a plackou s cizrnovou pastou, to vše za deset korun. To už jsem ale fakt nevěřil, že mi nezapomněli něco vyúčtovat. Občas se u mého stolu někdo zastavil za účelem si trochu popovídat, nebo mi ukázat své děti. Když venku začala bouřka, nezbylo mi než svou pauzu ještě prodloužit.  Majitel mi uvařil nějaký extra silný čaj a snažil se mi vysvětlit, že je strašně dobrý proti účinkům sluníčka. To mi ale došlo asi až na čtvrtý pokus.

V jemném deštíku jsem se v podvečer vydal zpět do města, odevzdal šílenému chlapíkovi zpět jeho kolo a rozhodl se, že nastal čas konečně pořádně pohnout s blogem.