Den 96
Mandalay -> Meiktila
Už tři měsíce jsem se úspěšně vyhýbal autobusům a přemýšlel jsem, jak v tom pokračovat i tady. Jedna z možností byla koupit si kolo, ale zavrhnul jsem ji s ohledem na to, že dobré kolo bych nesehnal a na arabovi by to bylo skoro komplikovanější, než bez něj. Druhá možnost byla stopování – přečetl jsem si pár článků na internetu a nikdo z nich neumřel ani nebyl unesen, takže jsem se neměl čeho obávat.
Posnídal jsem a vyšel z hotelu s cílem dostat se do Kalaw, městečka u jezera Inle. Hned na prvním rohu se mě jeden z moto-taxikářů ptal, kam jedu a jestli tam nechci zavést. Zkusil jsem mu trochu vysvětlit, o co se snažím, ale nevypadal, že by to úplně pochopil. Poradil mi aspoň, že nejdřív budu mít jednodušší dojet do Meiktily a až pak do Kalaw. A hlavně mi ukázal správný směr, základní to znalost stopaře.
Bylo asi osm hodin ráno a slunce už pěkně vypalovalo. Netrvalo dlouho a měl jsem kompletně propocené tričko – přes vrstvu zažrané špíny to ale stejně nešlo moc vidět. Se zablácenými pohorkami na nohou jsem si štrádoval nejfrekventovanější ulicí Mandalay, okolo moderních obchodních center a asijských tržišť schovaných v neméně moderních budovách. Odpovídal jsem na pozdravy, mával na děti a odmítal taxikáře, dokud jsem se nedostal dostatečně z města a mohl s poklidem začít stopovat.
Na internetu psali, že tady vstyčenému palci nikdo nerozumí a měli napůl pravdu. Občas se našel někdo, kdo to pochopil, nejspíše z amerických filmů, které tady promítají. Většinou ale neměli páru a snažili se mě dostat na autobus. Rezolutní „no“ a „no problem“ většinou situaci vyřešilo a hloučky místních, které se kolem mě formovaly, se vždy po chvíli rozešly.
Stop č.1 – po chvíli chůze podél cesty u mě zastavil chlapík s motorkou a ukázal, ať si nasednu. Řekl jsem mu ještě „no money“ a on přikývl s výrazem říkajícím „samozřejmě že zadarmo“. Odvezl mě svižnou rychlostí pár kilometrů podél cesty ke stánku své ženy, na kterou se dožadoval mého názoru. Uznale jsem mu přikývnul, řekl mu že je „good, very nice“ a doufal jsem, že mi rozuměl. Přešel jsem na druhou stranu cesty a pokračoval v práci. Po chvíli mi zastavil postarší pán v luxusním autě a ptal se, o co se to tady vlastně snažím. Když jsem mu to zase vysvětlil, omluvil se mi že bohužel jede druhým směrem a že se otočil jen aby zjistil, jestli jsem v pořádku a že v Evropě měl také problémy najít taxi.
Stop č.2 – slunce už začínalo být neúnosné a přemýšlel jsem, co bych dělal, kdyby mi zastavilo pěkné auto – zpocený jsem byl od hlavy až k patě. Koupil jsem si rákosovou kónickou čapku, abych si trochu ulevil a lépe splynul s davem. I když jsem si téměř jistý, že ji zde nosí jen ženy. Pokračoval jsem podél cesty a po pár desítek minut u mě zastavil další chlapík s motorkou, posunul mě o další
kousek a zanechal na okraji cesty mému osudu. Nebo spíše skupince lidí, které jsem zase musel vysvětlit že nechci autobus.
Stop č.3 – po chvíli neúspěšného stopování jsem si zkusil udělat cedulku s cílem mé dnešní cesty, ale to taky nepomohlo, jen vedle mě zastavovali řidiči, kteří si chtěli přečíst, co to tam ten šílený
turista má napsané. Zkusil jsem i druhou možnost stopování a začal jsem mávat rukou dolů, jako kdybych se u nás snažil zpomalovat auta. Ale zase nic. Z části proto, že všude jezdily hromady pick-upů autobusů a ty jsem musel vždycky odmávnout, že nemám zájem. Moje stopování se nakonec proměnilo v kombinaci tří průběžně střídaných gest. Ani jedno z nich ale mě moc nepomáhalo a lidé zpíše zastavovali ze zvědavosti, stějně jako mladá anglicky mluvící slečna. Byl jsem zrovna obklopen skupinkou nechápajících místních a tak se mi hodil někdo, s kým se budu moct aspoň trochu bavit. I když to občas taky bylo složité, podařilo se mi jí plus mínus vysvětlit o co mi jde a ona nakonec svolila, že mě vezme do Čausé, jejího rodného města. A taky trvala na tom, že mi bude dělat průvodce.
Při cestě na motorce jsem měl šanci ji pořádně vyzpovídat, protože jsme jeli opravdu velmi laxním tempem. Čím víc jsem si s ní povídal, tím víc jsem ale rozuměl, proč jede tak pomalu. Bylo jí jedna-dvacet a vystudovala na univerzitě fyziku. Aktuálně pracovala jako recepční v hotelu v Mandalay a tohle byl jeden ze dvou víkendů v měsíci, kdy si mohla dovolit jet navštívit její rodinu. Její příjem činil úctyhodných 1200 korun měsíčně a za místo v ubytovně v Mandalay nechala čtyři stovky. Zbytek jí prý ani nevystačí na jídlo a výdaje, nemluvím o hodinách angličtiny – za tříměsíční kurz zaplatila 1800 Kč. Co se za ty tři měsíce stihla naučit ale bylo úctyhodné. Je neuvěřitelné, jak moc se může někdo naučit když ví, že je to jeho jediná možnost jak žít rozumný život. Možná by se nám občas taky hodilo mít takovouhle motivaci.
Chtěla se stát turistickou průvodkyní a tak jí setkání se mnou přišlo vhod – byl jsem taky první cizinec, se kterým kdy v životě mluvila. Vzala mě nejdřív k nim domů, kde se na mě postupně přišla
podívat celá rodina. Tetičky mi nosily dary ve formě ovoce, malě děti ode mě utíkaly a strýc se mi snažil dohodit jednu z tetiček. Už upřímně nevím, o kterou se jednalo, protože mi všechny po
chvíli začaly splývat a vůbec jsem nevěděl, jestli jsem se s tou kterou už pozdravil, nebo ne. Vyzkoušel jsem sladké jablko, nebo kdo ví jak se to jmenuje v češtině, a vyrazili jsme na výlet. Nejdřív
do místní školy, kde učila její mamka. To se ukázalo jako ne zrovna dobrý nápad, protože je zakázáno vodit cizince do škol a doufám, že to v konečném důsledku nezpůsobilo nikomu žádný problém. Děti to ale každopádně vzaly jako příjemné zpestření výuky a mladá učitelka to s nimi určitě neměla jednoduché, obzvláště protože jich ve třídě mohlo být kolem šedesáti.
Pak jsme se projeli okolo „vládního hotelu“, ze kterého jsem viděl spíše jen příjezdovou cestu, palmy a vysokou zeď, dovnitř jsme neměli šanci se dostat. Tou dobou už mi má průvodkyně přišla trochu zaražená, ale vzala mě ještě na horu plnou pagod a obrovských soch budhy. Vešli jsme do jednoho z chrámů a mnich nám věnoval láhve s vodou a meloun, který jsme snědli při tlumené konverzaci za svitu vánočních světýlek, osvětlujících bambusovou sochu budhy. Nakonec jsme se rozloučili opět na cestě a i když jsem trval na tom, že dál budu pokračovat stopem, povedlo se jí dostat mě na autobus do Meiktily.
Samozřejmě jsem jako jediný turista v autobusu plném místních budil pozornost, ale největši pozornost jsem si vysloužil, když jsme zastavili u trhu a vrhli se na nás autobusoví prodejci. Dal jsem si cizrnové krekry s minivajíčky a když jsem platil, podal jsem ji hrst drobných, ať si vybere. Když jsem viděl, jak si jednu z bankovek pokloudně strčila do kapsy a zbytek mi vrátila, bylo mi jasné, že to nebyly jen drobné. Tedy, jak se to vezme – cena měla být tak deset korun a ona si vzala dvacet, takže mě to až tak moc neštvalo.
Po příjezdu už ale bylo té pozornosti trochu moc. Samozřejmě se na mě sběhli taxikáři s nabídkami hotelů, odmával jsem je pryč a sednul jsem si na čaj a placku s cizrnou. Jakmile jsem si
odpočnul dost na to, abych mohl zase handlovat, domluvil jsem se s jedním chlapíkem, že mě tedy k hotelu odveze. Když mi na recepci řekli cenu, protočily se mi panenky a vysvětlujíce mému
taxikáři, že padesát pět dolarů určitě není levný hotel, jsem znovu nasedl na motorku. Další místo bylo sice lepší, ale dvacet pět taky nebylo nic nad čím bych mohl jen tak mávnout rukou. Obzvláště když jsem za celý den utratil dolarů tak maximálně pět.
S pocitem mírné zoufalosti jsem bloumal městem, dokud si mě neodchytil jeden z místních a ptal se mě, co hledám. Vysvětlil jsem mu situaci a tak mě odvezl do jednoho ze zaručeně levných hotelů. Ceny vypsané na zdi začínaly na pěti dolarech a tak jsem se snažil vyposlechnout něco z konverzace s recepčním. Vyšlo z toho to, co jsem tak trochu očekával – cizinci nesmí přespávat v levných pokojích, ale jen v těch drahých. Opět jsem se nedostal pod pětadvacet. Chlapík mě ještě zkusil odvézt do dalšího hotýlku, tam mě ale nesměli ubytovat vůbec. A tak jsem se po chvíli vyvalil na manželskou postel s výhledem na jezero a byl jsem připraven zaplatit skoro dvakrát více, než kolik stálo mé dosud nejdražší ubytování.