Den 97
Meiktila -> Kalaw

Alespoň snídaně mi zvedla náladu. Dnešní menu byla smažená rýže s volím okem a k tomu mango, kafe a pomerančový džus – který byl podle mě navíc, protože se jim nelíbilo, že nejsem „happy“. Ráno mi připravil překvapení chlapík, který mě předchozí večer přivezl a přišel mě navštívit a zeptat se, jestli je všechno v pořádku. Svěřil se, že je bývalým pilotem a teď pracuje jako prodejce. Nakonec mi i v hotelu zaúčtovali méně, než původně slibovali, takže jsem zase odcházel s úsměvem na rtech,  který se jen rozšířil po asi dvaceti metrech, kdy mě zase začali všichni zdravit a usmívat se na mě. Rozhodl jsem se, že na stopování tak rychle nezanevřu a že všechno dneska zvládnu bez vzdávání se a taky jsem asi přišel na rozumný způsob, jak rychle vyřešit všechny dotazy – všem jsem začal říkat, že jdu pěšky. Tím pádem jsem konečně byl schopný zjistit směr, kudy se musím vydat a nedostalo se mi jen nechápajících výrazů.

Stop č.4 – Vytáhl jsem z kapsy kompas a snažil se orientovat podle něj, ale s tím, jak se uličky pořád klikatily a rozdvojovaly to nebylo zrovna jednoduché. Takže jsem se ptal, ptal a ptal. Občas bez výsledku ale nikdy mě neposlali špatně a tak jsem se nakonec přecejen dostal ke značce, která ukazovala na město které bylo mým směrem. Po asi hodině chůze mezi továrnami, které se ani zdaleka nepodobaly našim železným halám, ale byly stále ve zděných budovách, mi došlo, že takhle mi nikdo nezastaví. Našel jsem si místo pod stromem, abych unikl lehkému dešti, který mě celé ráno provázel. A pak už to šlo rychle – palec sice asi zase ničemu nepomohl, ale po chvíli mi zastavil mladík s tmavými brýlemi na motorce a vzal mě až do nejbližšího městečka Thazi, kde mě
vysadil u hotýlku.

Normálně bych odsud asi měl odjet vlakem, ale to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Možná i proto, že jezdí jen jednou za den. Kráčel jsem podél cesty a zase si užíval úsměvy – ať už projíždějících okolo, posedávajících u svých obchůdků, nebo lepících vlasy na paruky v nejpodivnější manufaktuře, jakou jsem kdy viděl. Všude v okolí se rozprostírala malá rýžová políčka ve všech možných stavech – na některých zrovna oraly pluhy tažené kravami, někde sadili, někde sklízeli. To vše obklopené úbočími hor a osvětlené pekelným sluncem, které mě na chvíli usušilo, abych se za chvíli zase zpotil do typického stavu.

Stop č.5 – Zkusil jsem taktiku s mávající rukou a ta mi zajistila první stop, který nebyla motorka. Místo toho u mě zastavil náklaďák a z okýnka se na mě zarudlými zuby usmál chlapík a ptal se, kam jedu. Kalaw ale nebyla jeho destinace a tak mi řekl, že mě nevezme, což si asi po deseti vteřinách rozmyslel a tak jsem se přidal k němu a jeho kolegovi a pomalé jízdě směrem k jejich vesnici. Probrali jsme všechna témata, která nepotřebovala více než základní angličtinu a nakonec mi bylo nabídnuto, jestli si nechci prohlédnout jejich vesnici, na což jsem samozřejmě kývnul. S tyrákem jsme projeli hliněnou cestou až k cihlovým pecím a rodině jednoho z řidičů. Provedli mě po okolí, ukázali výrobu cihel a hrnčířskou dílnu a pak vysadili na hlavní cestě.

Stop č.6 – chvíli jsem procházel okolo obchodů s hliněnými výrobky, u kterých co chvíli zastavila dodávka plná lidí, kteří ze střechy ukazovali co přesně by si chtěli koupit – Mc Donalds by se svým Drive In by mohl závidět. Měl jsem v plánu procházet se ještě o chvíli déle, ale zastavil vedle mě mladý arab na svém poloautomatickém skůtru a ukázal mi, ať naskočím. S tím jsem samozřejmě neměl problém a ukázalo se, že mě vezme celou cestu až do Kalaw, což v té chvíli znamenalo více než sto kilometrů. A co se týče rychlosti, šlapal na to tak, že jsme předjeli všechny náklaďáky, ze kterých na mě předtím mávali lidé a nakonec jsme předjeli i autobus plný turistů, na které jsem na oplátku zamával já. „Hlupáci, nevědí jak správně cestovat“ jsem si myslel jen dokud jsme po přestávce na kafe neobjeli kopec a nevjeli přímo do lijáku. Dali jsme si na chvíli pauzu, ale když to nevypadalo, že by déšť měl v nejbližší době v plánu přestat, pokračovali jsme v cestě. Svému
třiadvacetiletému řidiči jsem půjčil sluneční brýle proti dešti a připadal jsem si při předjíždění náklaďáků hned o trochu bezpečnějc. Naštěstí se ale mrak jen rozbíjel o jeden z kopců a tak jsme za chvíli opět vjeli do slunečného počasí.

Tou dobou jsme už byli hluboko v horách a z horkého počasí v nížině jsme se přesunuli do příjemných chladných cestiček vlnících se džunglí. Netrvalo dlouho a dojeli jsme do Kalaw – musel jsem
se svému super ochotnému řidiči omluvit, že mu nevěnuju své brýle, které byly už páté, které jsem si za své cestování koupil a konečně vypadaly, že by mi mohly chvíli vydržet. Obzvláště díky tomu, že jsem si na ně koupil i obal. Dostalo se mi skvělých doporučení na Golden Lily Guesthouse a jeho průvodce, kteří pořádají cesty k jezeru Inle, a tak jsem se k hotýlku vydal. Pokoj pro dvě osoby za sedm dolarů, to byl po včerejším nemilém překvapení můj sen. Úroveň byla samozřejmě někde trochu jinde, ale to mi bylo úplně jedno. Ohledně turistiky to už tak ideální nebylo – další možnost  vyrazit byla až za dva dny a i když jsem mohl jít s příjemným americkým párem, se kterým jsem se v hotelu na chvíli zapovídal, rozhodl jsem se raději to trochu urychlit.

Prošel jsem si městečko a našel pár dalších poskytovatelů výprav a nakonec jsem se domluvil se Strýčkem Samem, který měl sice k dispozici jen dvoudenní trek, ale vycházel již další den ráno. Večer se všichni turisti seběhli v hotelu a vyzkoušeli jsme poklad místního alkoholismu. Plaskačka whiskey tady stojí šestnáct korun a jelikož jsem čech, musel jsem koupit to nejlevnější, takže jsem
koupil plaskačku rumu za deset. A nemyslím, že byl o nic horší, než tuzemák.