Den 98
Kalaw -> Bezejmenná vesnička

V horách zde funguje zajímavý systém, kdy se každých pět dní střída lokace velkého trhu, na který se sjedou vesničané ze širého okolí prodávat své úlovky. A den číslo devadesát osm zrovna vycházel na Kalaw, takže jsem měl možnost zjistit, co všechno se nám tady v okolí urodilo. Krom všemožné kořenové zeleniny a prakticky všeho co jde koupit i u nás se jako vždy na pultech povalovaly kuřata a kusy prasat doplněné klobáskami a naplněnými střívky, které vypadaly jako naše jitrnice. I když je Kalaw turistickým městem, stejně jsem za celou ranní procházku
trhu žádného dalšího turistu nepotkal. A snažili se mi něco prodat jen jednou, když jsem vycházel na hlavní cestu a slečna tam měla otevřený svůj stánek s ručně vyrobenými suvenýry.

Jediné, co mě ale na trhu zajímalo, byly plastové sáčky. Když jsem se s nimi vrátil na pokoj, zajistil jsem si relativní bezpečnost mých věcí před předpokládaným deštěm a odevzdal klíč od hotelu. Na batohu se mi krásně vyjímala moje kónická čepka sloužící jako deštník a po chvíli chůze už mě ve spěchu posílali na korbu taxi tuk-tuku. Seznámil jsem se se španělským párem, který měl se mnou sdílet strasti a útrapy následujících dní. Náš průvodce byl místní a přesto křesťan – chlapík kolem padesáti, ale v luxusní kondici.

Prošli jsme okolo několika stánků a hned nás na místě, kde bychom očekávali cestu, uvítala řeka. S myšlenkou, že bych si dneska nemusel namočit boty, jsem se přesto nechtěl rozloučit a tak jsem
se co nejvíce snažil využívat kameny a mělčiny. Byl jsem ale samozřejmě bláhový a po chvilce jsem stejně čvachal. Místní krajina často nebyla odlišná od té, kterou bych čekal doma. Kopce pokrývala políčka různých barev, kde se pěstovalo prakticky všechno od rajčat přes lilek po brambory. To vše samozřejmě prokládané políčkami rýže. Průvodce byl mlčenlivý, tak jsem se snažil ho rozmluvit různými otázkami. Když jsem zabrnkal na strunu politické situace, hned se zapáleně rozpovídal.

Jedna ze zajímavých věcí byla, jakým způsobem vládnoucí generálové ovládají média a internet. Ještě před několika lety stála sim-karta do telefonu přes 250$ a tak si jen bohatší lidé mohli dovolit telefon. Když se to v nedávné době změnilo, začal se mezi lidmi šířit relativně dostupný internet přes mobilní síť a zároveň se v té době otevřely noviny. Média ale nejspíš nejsou ani zdaleka tak nezávislá, jak se zdají a vláda se aktuálně snažila vzbudit nenávist vůči muslimům a ani zdaleka to nevypadalo, že by se jim to nedařilo. Aby si upevnili svou moc v zemi, potřebovali vyvolat strach, takže přibarvili pár detailů, rozbouřili dav a v několika městech už se událo pár vyvražďování muslimů. Když jsem se předchozí den bavil s majitelem internetové kavárny, zmiňoval se o tom taky a protože byl sám muslimem, popsal mi problémy, se kterými se potýká. Další věcí je zákon, který se snažili prosadit, o zákazu manželství mezi mužem a ženou rozdílného náboženství, to vše doplněné o nenávistná kázání jednoho z vlivných mnichů a máme uvařený hrnec plný genocidy. K tomu se jen hodili mladí lidé, kterých jsem pár potkal. Na hlavě helmy ve stylu třetí říše, doplněné o nálepky hákového kříže a orlice.

Než jsme se v konverzaci dostali někam dál, přerušil nás slejvák a tak jsme se schovali do pláštěnek a deštníků a beze slov pokračovali blátivou cestou. Otevíraly se před námi zamlžené výhledy na terasy rýžových polí, rozprostírajících se v údolích – podobně jako v Sapě ve Vietnamu. Můj žaludek už ale zabraňoval mozku si to nějak zvláštně užívat a snažil se vyplnit myšlení hladem. To bylo asi dvě hodiny před tím, než jsme konečně dorazili do jednoho z domů, kde byla zřízena provizovní restaurace. V klasickém patrovém domku z bambusu a rákosu měli na terase dva kotlíky na uhlí a ve spíži pořádnou zásobu piva a koka koly, obojí připravené na hlavní sezónu. Všichni jsme už byli pěkně promočení a tak nám polívka se zelím a nudle se zeleninou pořádně bodly.

Zbytek cesty jsme šli ve svižném tempu, protože už všichni měli mokrých bot až po krk. Po dvou a půl hodinách jsme dorazili do ne zrovna autentického obchodu, který zároveň sloužil jako ubytovna – naštěstí ne pro naši skupinu. Nakoupili jsme všemožný alkohol a přesunuli se o pár set metrů dál do jednoho z domovů. Ani ten nevypadal zrovna autenticky a připomínal spíš
trochu divadlo na turisty, ale místní byli velmi příjemní a nejspíš několik z nich opravdu spalo v přízemí, takže co už. Rozvěsili jsme všechno oblečení na šňůry a na stůl rozmístili flašku s nesladkou medovinou a dvě nejsilnější piva, která jsme v obchodě našli. Tou dobou začala rodinka přinášet první chody naší večeře. Dýňová polévka následovaná rýží s kuřetem na kari, okrou (podivnou zeleninou), hranolkami a čerstvě upraženými buráky. Všechno z vlastní zahrádky a uvařené na ohni v místnosti v přízemí. Jako dezert se podávaly medové destičky s cizrnou a tak jsem se snad za celou dobu co tady jsem dostal do stavu, kdy už jsem neměl ani chuť na pivo.