Den 99
Bezejmenná vesnička -> Nyuang Shwe (Jezero Inle)

Probuzení přišlo přesně v šest. Děda, který v domě žil, přišel na naše patro, řekl něco v jejich jazyce a rozrazil dveře na verandu, aby nás zalil ranním světlem. Rozlepil jsem oči a mezi příčkami zábradli jsem viděl vesnický život v plném proudu. Povozy tažené kravami s vozkami okolo deseti let projížděly hned pod naším domkem a ženy s pestrobarevnými šálami se staraly o všechnu práci, kterou bylo potřeba udělat. Skupinka dětí hrála zdejší oblíbenou hru – položíte chomáč gumek do vlasů na zem a kopete do něj. Vždy, když se nějaká uvolní, máte bod. Jedna holčička ze skupinky, měla na zádech v šátku svého malého bratříčka, to ji ale ve hře nijak neomezovalo. Z protějšího domku na nás mával prcek s jeho mamkou a my si mohli naplno užít palačinky s banánem, které pro nás připravili ke snídani.

Následující část přípravy už nebyla ani zdaleka tak příjemná a musel jsem se postupně nasoukat do neschnoucích plavek, trička a pohorek. Ráno to nevypadalo na déšť, ale všude kolem nás se převalovala mračna a tak jsme kus cesty ušli v mlze, než jsme se vynořili a začali si užívat zachraňující slunce. Krajina v téhle části Barmy mi vůbec nepřipomínala jihovýchodní Asii, místo džunglí tady stromy pokrývaly listnaté a jehličnaté stromky. No a pak všude byla červená hlína, která i přes relativně suché počasí parádně klouzala.

Napojili jsme se na klasickou stezku vedoucí k jezeru a tím pádem jsme po cestě potkali další skupinky. Ptal jsem se našeho průvodce, kolik má agentura, se kterou jsme vyšli, průvodců a jeho odpověď, že třicet, mě docela zarazila. Obzvláště, když podobně velké agentury jsou dvě a kromě nich v Kalaw funguje ještě mnoho menších. V horách tak najednou bývá i několik set turistů a tahle oblast určitě není tou nedotčenou Barmou, kterou jsem si tak krásně představoval. Po asi čtyřech hodinách svižné chůze jsme sešli lesem k rovině obklopující jezero, dali si oběd a naskočili do loďky.

Proplouvali jsme kanálem a po cestě jsme po vzoru japonců fotili vše, co vypadalo alespoň trochu zajímavě. Na mnoha obrázcích jezera Inle je zobrazena žena v tradičním oblečení, stojící na přídi lodi a pádlující pomocí nohou. Tuhle techniku jsem ale viděl jen na jedné loďce. To co se dělo okolo ale bylo neméně zajímavé. Jedni převáželi něco, co vypadalo jako hromady mechu a další mlátili za pořádného šplouchání dlouhými tyčemi do vody – což jsem až později zjistil, že bylo také „pádlování“. Bohužel všechno bylo v dálce a když přišel déšť a schoval jsem se pod bundu, netrvalo dlouho a monotónní zvuk motoru mě ukolébal ke spánku.

V turistickém městečku na břehu jsem se přidal ke španělům a korejce při cestě za hotelem. Ceny ale ani zdaleka nepřipomínaly můj sen a prošel jsem snad deset míst, než jsem našel něco rozumného za dvanáct dolarů. Hold musel zbytek výdajů jít stranou a šetřit bylo potřeba na jídle, což tady naštěstí není vůbec problém. Skoro ve všech hotelech se zrovna připravovali na hlavní sezónu, přistavovali další budovy, opravovali koupelny,… bruska zněla ze všech stran, obohacovaná jen o nikdy nekončící blábolení z nedalekého chrámu. „Inama buja nomenkaja muja ujaja ooo rubenkaja nija amuni ina mavaa …“ od rána do noci, od noci do rána