Den 102
Bagan

Přes sto dní se mi dařilo vybýbat se nočním autobusům, ale jednou to přijít muselo. I když člověk ušetří čas a peníze za ubytování, jsou postrachem mnoha turistů. Nepohodlné sedačky a šílená klimatizace nakonec spíše člověka na celý další den rozbije. Snažil jsem se tomu vyhnout co nejvíc a tak jsem už do autobusu vcházel v dlouhých kalhotech a košili, které jsem časem ještě rozšířil o bundu a sukni (longi), tradiční oblečení místních. To už jakž takž na zahnání zimy stačilo a tak mě o půl páté místo bolesti v krku čekala alespoň bolest za krkem. Do Baganu jsme dorazili ještě za tmy a spolu s němcem, se kterým jsem se v busu seznámil, jsme vyrazili skrz dav nenažraných taxikářů k hotelu.

Ten první sice nevyšel, ale hned ve druhém měli volný pokoj za rozumné peníze. Michal si šel ještě zdřímnout a já se rozhodnul využít nedaleké čajovny. Neočekával jsem nijak extra příjemnou obsluhu, protože tady si už na turisty určitě zvykli. A tak mě nepřekvapilo, když mi přinesli opravdové menu, ceny však zůstaly stále stejně nízké a tak jsem si dal dvě placky s cizrnou a kafe. Chtěl jsme napsat něco málo do blogu, převrhl jsem sklenici s vodou a celý notebook si polil. Pak už jsem mohl psát jedině aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Vyndal jsem baterku a nechal ho pořádně uschnout, zatímco mi za uchem neustále číšníci vyřvávali objednávky a z televize mnich mlel dokola modlitby, dokud ho někdo nepřepnul na Toma a Jerryho – velmi příjemná změna. Po pár hodinách jsem šel na hotel vyzvednout Michala a na kolech jsme vyrazili za chrámy Baganu, města obklopenému tisíci pagodami a stupami. Většina z nich bylo postaveno někdy mezi dvanáctým a třináctým stoletím a to hlavně v oblasti Starého Baganu a jeho okolí. Jižně pak časem postavili Nový Bagan a nakonec radši všechno přesunuli do Nuang U, kde jsme se i ubytovali.

Do dnešních dní se většinou dochovaly jen rozvaliny, ale díky  silně věřícímu národu a šílené vládnoucí straně se rozhodli všechno opravit bez nějakých větších ohledů na historické přesnosti. Přesto jsem však po výstupu na první chrám byl naprosto ohromen, kolik věžiček vykukuje z okolních polí a palmových hájů. A tím jsme započali naši výpravu za výhledy a to vše hlavně zadarmo. Většinou po turistech chtějí místní úředníci hned po příjezdu zaplatit poplatek patnáct dolarů, který jde do kapsy státu. Já ale dostal dva lístky od francouzek u jezera Inle, což ale nakonec stejně nic neznamenalo, protože nám nikdo nic prodávat nechtěl a při procházení chrámů to taky nikdo nekontroloval. Teda krom jednoho, tak jsme tam nešli.

Ačkoliv mnoho z chrámů je zajímavých i uvnitř, nedá se to moc srovnávat s jejich venkovní krásou a rozhledem a tak jsme se snažili většinou najít ty, na které se dá vyšplhat. Občas vedly schody
po úbočí, občas vnitřkem, ale vždycky nás uvítal uchvacující pohled. Celé okolí bylo zalité sluncem a v kombinaci s modravou oblohou jsem si nemohl přát lepší podmínky pro fotky. Ale určitě bych si mohl přát lepší podmínky pro svůj termoregulační systém. A chůze naboso po rozpálených dlaždicích tomu moc nepomáhala.

Ve všech větších chámech čekali prodejci maleb a suvenýrů, ale u těch menších jsme občas museli hledat někoho, kdo nám odemkne mříže bránící ve vstupu nahoru. Přesnějc řečeno s námi
pobíhaly tři děti, kterým jsme nakonec dali pár korun, se kterými spokojeně utekly zpět domů. Po celém dni jsme už byli řádně rozpálení a tak se s námi začaly fotit místní slečny. Nejdřív jednotlivě, pak po skupinkách a byly z fotek s cizinci strašně nadšené. Možná za to přístě začnu vybírat peníze, mohl bych si tady vydělat na živobytí vybíráním od bohatých paniček.

Ke konci dne jsme se usídlili na jednom z chrámů vhodných k pozorování západu slunce a objednali si kolu. Slečna seběhla po schodech dolů, vyndala kolu z boxu, aby nám ji po chvíli nahoře
předala do rukou. Přece bychom si pro ni nemohli dolů dojít, že ano! Jako vždy se i zde projevilo mé prokletí na západy slunce a ani tenhle za moc nestál, takže jsme nasedli na kola a vyjeli zpět na
hotel.

V restauraci, kde jsme měli oběd, nám její majitel poradil, že v jedné z vesniček se dnes koná festival. To jsem si nechtěl nechat ujít, takže jsem si vzal kolo, do ruky svítilnu a šlapal si to
pěkně směrem k vesničce. Po cestě jsem míjel osvícené chrámy zářící zlatou barvou a když jsem dorazil do vesničky, koupil jsem si pouťové želé a sedl si na čaj do přilehlé čajovny plné plastových židliček. Klasicky mi na talíři přinesli místni smažené produkty, ale tentokrát jsem odolal a jen se kochal podívanou.

Několik stovek místních sedělo na zemi před oponou střídavě ozařovanou všemi barvami duhy a k tomu hrály americké popové hity přezpívané do barmštiny. Vlastní šou měla začít v osm večer, ale když jsem se procházel po okolí a co chvíli sledoval vesnické rvačky a hodinky mi ukazovaly už půl desáté, začal jsem se ptát, jak to tedy bude. Nikdo nic nevěděl, nebo nebyl schopný odpovědět
anglicky, ale nakonec jsem se začátku dočkal. Začala hrát živá hudba tvořená mnoha různými bubínky a místními nástroji a to vše se na nás valilo z absolutně nestihajících reprobeden.
Stoupla opona a já v očekávání sledoval, co přijde. Světla se nezměnila, ale místo opony teď ozařovala budhu. Čekal jsem, jestli k tomu něco přibude, ale když u konce písně zase sjela opona dolů, rozhodl jsem se, že už to je na mě moc a vyrazil zpět na hotel.