Den 103
Bagan -> Hora Popa -> Bagan

Mé krásné plány, jak ráno na kole vyrazím sledovat východ slunce nad chrámy se rozplynuly ještě před usnutím a místo toho mě probudo mé oblíbený „Wake up, it’s seven o clock“. Potřeboval jsem si dát náskok, abych sehnal někoho kdo nás vezme k hoře Popa, ke které se typicky jezdí sdíleným taxíkem a kde se dneska odehrával festival a mohli jsme tak očekávat nevšední zážitek. Nakonec jsme sehnali ještě japončíka a po snídani vyrazili na cestu.

Klasicky hned ráno bylo pěkně parno a v autě s vyplou klimatizací jsme se už kolem devíti pěkně pekli. Obzvlášť jakmile jsme se začli blížit k hoře samotné. Nejdříve všude okolo cesty stáli
lidé, mávající na kolemjedoucí auta, pak nás začaly větší skupinky zastavovat se stříbrnými žebracími nádobami a vlajkami. Zřejmě je tradicí, že chudí čekají u cest na bohaté jedoucí odevzdat dary Budhovi, obzvláště zde, na jednom z nejsvatějších míst země. Čím víc jsme se blížili, tím houstl provoz, cesty lemovaly autobusy a dodávky a my se krokem sunuli kupředu, následujíce otevřené dodávky plné lidí. Řekl bych až po střechu, ale to by v asijském prostředí bylo velmi nevýmluvné, protože většinou tak dvacet lidí sedělo na střešní zahrádce. Vždycky mě bavilo sledovat tyhle dodávky vyložené, protože mají tlumiče nastavené tak, že bez nákladu je zadní část auta snad o metr výše než ta přední.

Když už jsme se posunovali příliš pomalu, vystoupili jsme a pokračovali jsme pěšky. Po chvíli se mezi větvemi na pravé straně začala objevovat odnikud vystupující hora obklopená
zastřešeným schodištěm a završená zlatými chrámy. Procházeli jsme davy a blížili se ke schodišti okolo stovek stánků nabízejících od jídla přes ovoce po suvenýry. Byli jsme jedni z
mála zahraničních turistů, ale místní to naprosto vynahradili. Finální část, kdy jsme stoupali do schodů skrze neprostupný dav se tak nepříjemně protahovala když jsme původně za dvě hodiny měli dojít tam a zpět, dvě hodiny byly pryč a my ještě ani nebyli nahoře.

Když jsme tam vyšli, opět jsme byli turistickou atrakcí pro místní, kteří se s námi chtěli vyfotit před vyhlídkou na rozsáhlé zelené nížiny Barmy. Zajímalo by mě, jestli si pak naše fotky
vystavují doma, podobně jako ty, které jsem vídal v některých domech. Cesta zpět už ubíhala mnohem rychlejc a po rychlém občerstvení ovocem a kukuřicí jsme vyrazili zpět do Baganu. Po večeři o kokosových nudlích na cibulce a kuřecím jsem se rozloučil s Michaelem, kterého očekával noční bus do Yangonu, a vyrazil jsem na pouť za levnějším ubytováním. Ve Winner hostelu už ale touhle
dobou samozřejmě měli jen ty nejdražší pokoje, takže jsem si pomohl jen o dolar, ale aspoň jsem se přiblížil ke chrámům a tak se v dalších dnech budu moct více flákat.