Den 104
Bagan -> Yenan Gyoung

Probudil jsem se ve svém pohodovém ubytování a přemýšlel, co budu dělat. Chrámů jsem už viděl dost a i když ještě v okolí bylo hodně oblastí, které jsem neprošel, a některé z nich mi byly doporučovány jako strašně pěkné, rozhodl jsem se nechat si je na příště. Započal jsem výzkum svých možností, kam se dále pohnout. Potřeboval jsem jet na jih a ideálně ne autobusem, takže
mi zbývala železnice a loď. Vlaky mým směrem nejezdí, ale řeka tudy teče, takže by to teoreticky neměl být problém – v přístavišti jsem ale dostal odpověď typu „žádná loď, jen bus“, tak jsem se rozhodl navrátit se ke stopování.

Dal jsem si ranní čaj v kavárně plné obrázů a naplánoval trasu. Odjel jsem vrátit vypůjčené kolo, sbalil si své tři švestky a pěšky se vydal směrem k výpadovce na východ. Blížila se jedenáctá hodina, ale na tom moc nezáleželo, tady je horko prakticky neustále. Takže jsem si krásně zajistil vlastní klimatizaci propocením komplet všeho oblečení a doufal, že mi nezastaví žádné moc pěkné auto.
Chvíli jsem čekal na kraji silnice a když mi první chlapík zastavil a nejdřív mě chtěl vzít a pak zase ne, trochu mě to zmátlo. Po chvíli mi ale další chlapík řekl, že místní nesmí brát cizince na motorky a tak mi zbyla jen auta. Rozhodl jsem se to moc nekomplikovat a zastavit si „light truck“, místní klasický dopravní prostředek, kdy v picku-upu vzadu je otevřená korba a dovnitř a případně nahoru se naskládá co se tam vejde.

Akorát mi nikdo zase nezastavil. Mával jsem na ně jak zběsilý, zkoušel  všechna možná gesta, ale nic. Začínal jsem se divit, co je sakra špatně, když mi po chvíli zastavilo auto, jelo zase jen na
letiště. Aspoň mi ale vysvětlil, že můžu zastavit jen dodávky s cedulkou vepředu. Kdo ji ale má vidět? Stopoval jsem teda pořád všechny a doufal, že něco vyjde. Kolem jedné jsem toho už začínal mit dost a rozhodl jsem se vydat se na autobusák. Po asi sto metrech chůze jsem samozřejme potkal dodávku s cedulkoku a vydal se na cestu.

Místní si zaplatili svou tisícovku a po mě chtěl kontrolor dvě. To se ale nelíbilo mým spolucestujícím, kteří se s ním začali hádat a nakonec mi zařídili stejnou cenu, jakou platili oni. V Kyopa
Duong nás uvítal déšť a tak jsem se spolu s jedním spolucestujícím jedoucím stejným směrem vydal tuktukem na druhou zastávku, odkud jezdily dodávky do Yenan Gyoung. Dal jsem si oběd
a než jsem stihnul nastoupit, byla dodávka už plná a kontrolor mi ukázal na střechu – co už. Vystoupal jsem po železných madlech a sedl si na bambusovou podlážku, kde se ke mě za chvíli přidali
další cestující, včetně mého průvodce z minulé trasy. Ten si ode mě taky rovnou vzal tisícovku a zaplatil jízdné za mě, aby náhodou neměli v úmyslu po mě zase chtít víc.

Když jsme vyjeli, začal jsem si užívat vítr ve vlasech, výhled do polí a strplé nohy visející přes okraj střechy. Nebýt prudkého brzdění, možná bych si cestu užíval o trochu víc a nebýt lijáku, který nás zastihl, bylo by to ještě lepší. Dorazili jsme ale bez problému a mototaxikář mě odvezl k mému hotelu. Konečně jsem se dostal do místa, které mi na začátku doporučil nizozemec Jay a tak jsem byl trochu zklamaný, když jsem zjistil, že je zrovna v Yangonu a tudíž se budu muset obejít bez průvodce. Ubytování samotné to ale docela nahradilo. Přijel jsem asi hodinku před západem slunce a tak namě odevšud zářila písečná krajina porostlá nízkými stromky a palmami. Klíčkník mě vedl k parádní nově postavené budově s úchvatným výhledem přímo z obýváku.

Tu jsem ale musel z finančních důvodů odmítnout, ale o deset dolarů levněji jsem měl prakticky stejný výhled z mé houpačky před pokojem a tak jsem si ani v nejmenším nemohl stěhovat. Tohle  bylo určitě nejlepší ubytování za poslední tři měsíce a i když bylo i nejdražší, věděl jsem, že peníze jdou na přilehlou školu pro chudé děti a ne do kapes vládnoucí junty.