Den 108
Ngapali -> Yegyi

Probudil jsem se k výhledu na moře prosvětlené ranním sluncem a užil jsem si parádní hotelovou snídani. V jedenáct hodin mě původně měl vyzvednout odvoz na autobusák, ale nakonec jsem to předchozí den změnil a rozhodl jsem se ještě s Johnem vyrazit na výlet lodí. Se zpožděním jsem vyšel z chatky a přidal se k čekající dvojici, se kterou jsme došli na začátek pláže k připravené lodi.
Bratr chlapíka z restaurace z předchozího večera nás odvezl k malému ostrůvku kousek od pláže, každému rozdal plastovou flašku omotanou silonem s přivázaným háčkem a doprostřed lodi dal sáček plný pidirybek.

Odmotal jsem ze své Coca Coly kousek lanka, nahodil jsem návnadu. Asi po půl minutě už John chytil první rybu. Nebyl to sice zrovna macek, ale k obědu stačila. Za hoďku jsme jich vytáhli skoro dvacet, druhá část vyjížďky ale už tak úspěšná nebyla. Vydali jsme se na krátký šnorchlovací výlet, ale skrze vodu zkalenou bouřkou jsme viděli tak maximálně zelenou mlhu. Alespoň jsme si po návratu na pevninu dali námi ulovené rybky a já pak byl odvezen na autobusák, kde jsem po chvíli nastoupil do busu a začala má nejšílenější jízda.

Zde je také nutno poznamenat, že už mi definitivně padl můj foťák, takže odteď jedeme bez obrazu. Starý bus Hyundai se už hned na autobusáku v Tantwe pořádně naplnil a zadní sedačky zabraly pytle plné nákladu. Dřevěná podlaha taky nezůstala nevyužita a pod většinou sedaček byly další pytle plné místních plodů a v uličce několik železných beden, přes které jsem musel přelézat vždycky, když nás zastavili celníci a museli jsme si vylézt z autobusu, kde pak postupně četli naše jména a pouštěli nás zpět dovnitř. Naštěstí mi policejní kontroly moc nevadily, protože šance na spánek byly minimální.

Přes den to ještě šlo a užíval jsem si výhled z busu uhánějícího po hliněných vlnících se cestách, které by u nás nevydaly ani na polňačku mezi Horní a Dolní. Tady spojovaly největší města
západní části země. Výhledy ale stály za to a všude procházeli zemědělci v jejich stupňovitě kónických čepkách a se spřeženími vodních bůvolů táhnoucích povozy. Co se týče autobusu, jelikož se jednalo o asijskou značku, byly sedačky navržené na jejich poměry. Můj zadek tak jen stěží nepřesahoval k sousedovi a na nějakou oporu hlavy jsem mohl rovnou zapomenout. Musel jsem sjet zadkem až na okraj a koleny pod sedačku přede mnou, abych si alespoň malinko opřel hlavu o roh.

To mi ale k plánovanému spánku stejně moc nepomohlo. Co autobusu chybělo na moderních technologiích jako klimatizace, nebo uzavíratelná okna, to vynahrazoval audio a video systémem. Vepředu byla v oprýskaném rámu zasazená obrovská LCD televize propojená se zesylovačem a repro systémem jako na diskotéce. Ten pořádně podkreslovaly barevná blikající světla, která se rožla po setmění a dokreslovala atmosféru popových trháků mladé Barmky zpívající na hudbu znějící z elektronických kláves. Horší už mohla být snad jen Eva a Vašek.

Obraz dokreslovali místní, kteří nebyli zvyklí na jízdu autobusem a, více než kdy předtím, pořádně problili celou cestu. Co chvíli někdo kašlal, naříkal, blil z okna, do sáčku. Zastavovali jsme, abychom opláchli autobus, cestující si vyměňovali kinedril… Upřímně jsem byl rád, když jsme kolem jedné ráno konečně zastavili v Yegyi a výběrčí cla mi nabídnul, že si můžu následující čtyři hodinky, které jsem musel počkat na autobus, odpočinout na jeho ratanovém křesle.