Den 109
Yegyi -> Pathein
 
Probudil jsem se na ratanovém křesle hned vedle kruhového objezdu s cedulkou Yegyi. Strašně nápomocný klučina mi podával sklenici a sáček s neznámým obsahem a ptal se, jestli si dám cereálie. Proč ne. Po chvíli konverzace z něj vypadlo, že jako mnozí před několika lety pracoval v Malajsii a teď se vrátil domů, kde ale nemůže najít pořádnou práci a tak vzal co mu přišlo pod ruce. Sedm nocí v týdnu, od šesti do šesti obchází projíždějící auta a vybírá mýtné. Ptal jsem se ho, kolik tady potkává turistů a pyšně mi oznámil, že za posledního půl roku už čtyři. Na to, že to je prakticky jediná možnost jak se dostat přímo z Ngapali do Patheinu, docela dobrý. Kde je konec jezeru Inle a jeho tisícům turistů projíždějících obchody.

Když mě vyzvedl autobus, konečně jsem se vyspal v trochu lepších podmínkách v klimatizovaném busu s dobrými sedačkami. Dokud ho nezačli nakládat pytli až po úroveň horní strany
opěrátek. Ne, že by mi to zabránilo ve spánku, ale přiskřípli mi botu, čehož jsem si všimnul až na sebe naskládali třetí pytel. Za pomoci stewarda jsme nakonec botu úspěšně vyprostili. Netrvalo dlouho a dojeli jsme do Patheinu a tak ze spánku nic moc nebylo.

Tentokrát se na nás mototaxi seběhli jako banda opic vykřikujících, jestli někdo někam nechce vzít. Jejich chování ještě vyeskalovalo jakmile uviděli turistu. Protáhl jsem se skrz a utekl do přilehlé kavárny, abych si trochu oddychl, tam mě ale stejně po chvíli jeden anglicky mluvící kolega našel. Zjistil jsem si pár detailů ohledně pláží, ale omluvil jsem se mu, že s ním nepojedu, protože mám ještě nějaké zařizování. Foťák, který mi v posledních pár týdnech občas fungoval a občas ne, se rozhodl, že už má dost a už jsem z něj nebyl schopen dostat jedinou fotku. Vydal jsem se na pěší tůru do centra barmského čtvrtého největšího města.

Ta mi moc dlouho nevydržela, když u mě po patnácti minutách přistavil klučina William a nabídl, že mě sveze. Po chvíli jsme potkali jeho učitele angličtiny Jamese a jejich společnost jsem si mohl užívat celý zbytek dne, kdy se o mě starali. Projeli jsme několik opráváren foťáků, ale v ani jedné z nich si s mojí zrcadlovkou nevěděli rady. Jedinou možností opravy se zdálo být hlavní město Yangon. Bohužel, foťák je důležitější než pláže a tak jsem se místo cesty na pláž ubytoval s tím, že aspoň udělám nějakou práci a další den ráno vyrazím do Yangonu.

Nejdřív ale na výlet s Jamesem a Weilliamem. Projeli jsme místní nejznámější zlaté pagody a zabrouzdali jsme i do přilehlé vesničky s mnohem příjemnějším kouskem postaveným uprostřed jungle. Nebo alespoň co z ní zbylo. Všude jsme potkávali známé mých průvodců, prošel jsem si pár konverzací o Aung San Suu Kyi a jejím vztahu k Václavu Havlovi. Nakonec jsem se ještě domluvil s Jamesem, že mě naučí jak připravit Samusu, typický barmský smažený pokrm. Odstavili jsme motorky u jeho známých poblíž tržiště a vyrazili na nákup surovin.

Brambory, cibule, zelí, chilli, mouka, listy curri, pšeničné placky, sůl, cukr, masala. Oběhali jsme celé tržiště a když jsme měli všechno v taškách, z barelu jsme si nechali natankovat do flašek olej a vyjeli k Jamesově domu. Tam nás uvítala jeho osmdesátiletá babička a po chvíli celý zbytek rodiny. Za častých návštěv sousedů a známých jsme připravovali suroviny a plácali hlouposti. James mi předvedl jeho umění s nunčákama, ale vymlouval se, že už vypadl z tréninku – tak jako tak vypadal, že by více nebezpečí znamenal pro jeho oběť, než pro sebe sama, takže v pořádku.

Nakonec mi do sáčku nabalili můj podíl samusy a odvezli mě zpět na hotel, kde jsem doufal, že si konečně odpočnu.