Země. Asie. Myanmar. Kamera se stále přibližuje, až zabírá jen město Yangon a zvětšující se tečky zlatých pagod s dominující Šweitigoumskou pagodou na severu pomalu vystupují ze zorného pole. Do centra se dostává Sule Pagoda obtočená hadem aut a autobusů vinoucím se skrze město. Mění se úhel a kamera vyráží ulicí směrem na sever. Ve snaze setřást dav příběhuchtivých čtenářů odbočuje do bočních uliček a na chvíli se zaměřuje na obličej dvou redaktorů respektu – obzvláště na úžasně výraznou rtěnku super atraktivní polovičky dua. Pokračuje dál na sever k dvouproudé silnici, kde se zamyšleně zastavuje a po chvíli objíždí plot dělící čtyřproudovou silnici. Kamera zpomaluje a přibližuje se k budově obchodního domu hned vedle největších turistických trhů. Zaostřuje na obličej osamělého cestovatele koukajícího zamyšleně přes víko svého notebooku, dokud on a jeho stůl nevyplňují celý obraz. Zde se zastavuje a sleduje, jak náš cestovatel klopí zrak k monitoru. Najednou se vše zrychluje, kolem se míhají siluety místních v oblecích a náhodných turistů, jen náš cestovatel sedí na stejném místě a buší do klávesnice.Kdybych řekl, že mi pomalu docházejí peníze, silně bych podceňoval svou aktuální situaci. V hotelu jsem si zaplatil týden dopředu a zbyly mi tak dvě stovky na den – jakékoliv výlety tak prozatím nepřipadají v úvahu. Naštěstí už jsem požádal rodiče o pomoc a tak jsem teď ve stavu očekávání. A to nezmiňuju, že budu muset zaplatit opravu foťáku. Místo taxíku za 40 korun každý den vstávám hodně brzy, k snídani vyjídám hotelovou kuchyň a pěšky se vydávám na hodinu trvající cestu do jediné kavárny, o které vím, že má rychlý internet. Když vedoucí diplomky zavelí, nám nuzným studentům nezbývá, než sklonit záda a s kladivem přes rameno vstoupit do kabiny výtahu a sfarat do dolu.

Po několika dnech jsem se konečně dostal i na úroveň místních pracujících a tak jsem do svého dolu jezdil autobusem za 2 koruny – spolu s dalšími 274 místními, kteří se ve vlnách vlévali a vylévali z mého autobusu.

Usrkávám kávu a odkládám ji na stůl hned vedle její kolegyně – je pondělí a v kavárně mají akci 1+1 zdarma – nikoho tady ale neznám. Se dvěma kávami mám aspoň výmluvu k celodennímu vysedávání bez dalších objednávek. K vedlejšímu stolu přisedá blondýnka a ptá se, jestli ji můžu zapojit notebook do zásuvky, kterou mám u nohou. Dáváme s Agnes do řeči a má dnešní produktivita je pryč.

Objednáváme si další kávu 1 + 1.

Spolu s mou novou švédskou kamarádkou jsme se domluvili, že vyrazíme společně s jejími kamarádkami, dalšími učitelkami angličtiny v Yangonu, na výlet ke zlatému kameni. Pár následujících dnů probíhal výzkum našich možností, mé neúspěšné pokusy o výběr z bankomatu jsou následovány vypújčením peněz od Agnes, která mě viděla potřetí v životě, a konečně vyzvednutí mé milované zrcadlovky z opravny. Tím pádem jsme byli připraveni a přestože jsme původně měli jet čtyři, jedna švédka předčasně odpadla. Po téměř čtyř set letech tak byl opět Brňan (rozený Brušperák) v obležení Švédů (nebo alespoň dvou Švédek) a vyrazili jsme na cestu autobusem ke Zlatému kameni, Hpa An a přilehlým oblastem plným jeskyní, jezer a dobrodružství.