Než jsme s Ivankou vyrazili na Srí Lanku, všechno jsme si samozřemě naplánovali. Zkombinovali jsme informace od různých přátel, kteří už tam byli, s výzkumem z průvodce Lonely Planet. A nakonec nám to stejně všechno bylo k ničemu.

Po příletu na letiště v Negombu jsme z krosny vyndali skejty a když jsme vyjížděli budovy, málem nás z nich shodila horká facka, kterou jsme od místního horko-hutného klimatu dostali. Odvoz jsme už měli zajištěný a tuk-tuk asi za půl hodinky odvezl skrze ospalé město, které jen občas ozařovaly křesťanské kostely ověšené lampičkami všech barev. Ubytovali jsme se skrze Airbnb u angličana, který v Negombu žije se svými dvěma psi. Shodili jsme batohy a vyrazili na průzkum okolí. Hlavně jsme chteli najít hospodu, abychom se vzpamatovali ze série letů, které jsme si koupili abychom co nejvíce ušetřili (příště radši poletíme z Prahy a né z Budapeště s dvěma přestupy).

Už první jízda se setkala s úspěchem. Objíždeli jsme místní gangy, jejichž členové nám jasně dávali najevo, že skejty jsou kůl a že tady určitě nejsou na denním pořádku. Při pěstování čaje asi příliš využití nemají, i když si dokážu představit že slajdovat kopce s padesátikilovou nůší plnou čajových lístků by musel být pořádný punk. Každopádně to vypadalo, že by náš plán na ovládnutí srí-lanské skejtové scény mohl fungovat. Což mě tedy přivádí k plánu samotnému:

Srí Lanku jsme chtěli procestovat stopem. Né proto, že bychom chtěli ušetřit (autobusy jsou tam strašně levné), ale protože podle mě stopování je mnohem zábavnější a poučnější, než hopsání v přeplněném autobusu. A jaký je častý problém při stopování (krom nedostatku jídla/peněz/piva)? Dostat se z města. Většinou jsme dojeli do města, které nám přišlo zajímavé, nechali jsme se vyhodit někde u centra a pak si vše prošli a případně někde přespali. No ale když stopujete uprostřed města, jen těžko vás někdo sveze vaším směrem (vyjímky samozřejmě potvrzují pravidla). Většinou jsme jen strávili hodiny čekáním a nakonec jsme se museli sebrat na několika kilometrovou túru k hlavní cestě nebo vyjezdu na dálnici. S tím se dá občas vypořádat tak městskou dopravou, ale to, jak jistě chápete, není to pravé řešení (typicky se snažím být zásadový a cestovat za 0Kč). Takže mě jednou napadlo se z centra vždycky vyvézt na skejtu.

Abychom mohli jezdit na skejtech, je třeba maximalizovat minimalismus. Zkuste se odrážet z dvaceti kily na zádech. Super posilovna na nohy, ale o to nám opravdu nešlo. A tak jsme se museli zbavit se všeho co jsme nepotřebovali. Po cestě do jihovýchodní Asie, kde jsem postupně zjišťoval co všechno jsem si nabalil a je mi úplně k ničemu, jsem se snad už konečně poučil. Zimní oblečení jsme zavrhli a vzali si s sebou jedno termo tričko s dlouhým rukávem a membránovou bundu. K tomu to co jsme měli na sobě, jedny dlouhé kalhoty a tři sady oblečení na výměnu. S pomocí promyšleného systému střídání, otáčení, převracení by to mělo na tři týdny stačit. Problém nastal s přesvědčením Ivanky, že i když je aktuálně v Česku zima jak praští (jeli jsme na jaře), opravdu s sebou nebude potřebovat dvě mikiny a vaťák. Postupným informováním o aktuální teplotě skrze celou srílanku jsme tento myšlenkový blok naštěstí odbourali. No a abychom nemuseli nosit skejty pořád v ruce, vymysleli jsme důmyslný systém uchycení (dva pásky a přesky na batohu).

Další den jsme se museli už kompletně připravit. Pár zbytečných věcí včetně krosny a turistických bot jsme si uložili v Negombu. Jako správným čechům (a slovákům) nám zbyly jen sandálky. K tomu dva menší batůžky a zrcadlovka přes rameno. Nejvíc místa v batohu nám zabíraly nejspíš notebooky, neoddělitelný to přítel informatiků na cestách. Vyrazili jsme na cestu, koupili si pár předražených banánů a doskejtovali na hlavní cestu. Zatím v pohodě, i když je na Srí Lance docela hustý provoz, všichni kolem nás jezdili opatrně. Jen se občas za námi vytvořily kolony aut ale jejich řidiči zkoumali, na čem to sakra jedeme. Domorodce pokřikující z okolních chodníků netřeba zdůrazňovat.

Menší obavy jsme měli ze stopování samotného. I když jsem byl skálopevně přesvědčený o tom, že to bude v pohodě (jakožto jsem povětšinou přesvědčený o většině více či méně pravděpodobných představách), kamarádi nás varovali, že si místní budou chtít spíše přivydělat a udělat nám taxík. Že prostě s myšlenkou stopování nejsou příliš seznámeni. A taky to tak ze začátku vypadalo. Po chvíli stopování nám zastavil chlapík, který se ptal kam jedem a za kolik. Odmítli jsme ho a naštěstí jsme už chvíli potom seděli v našem prvním opravdovém stopu. To že za volantem byl číňan naše vyhlídky na následující tři týdny příliš nezlepšovalo.

Veskrze to ale bylo úplně v pohodě, často jsme stopli auta do několika minut a když už někdo naším směrem jel, většinou nás vzal. Trochu problém byl to, že často naším směrem vůbec nikdo nejel, pokud teda nepočítám všudypřítomné motorky. Ty nám často jen přibržďovaly s nabídkou, že se můžeme chytnout a chvíli se za nechát táhnout na skejtu. Další problém bylo slunce. Když jsme chtěli některé části překonat skejtmo, nedalo se jet příliš dlouho. Samozřejmě jsme se spálili hned první den a pak se průběžně spalovali po celý zbytek naší pobytové dovolené. A taký se nám v těch třiceti stupních do toho moc šlapat nechtělo. Veskrze jsme ale cestovali mnohem rychleji, než bychom vůbec mohli doufat s místními autobusy. K těm jsme se uchýlili jen ve dvou případech, kdy jsme se rozhodli, že stop už nejspíš nestihneme do setmění sehnat. A po pětihodinové tlačenici napráskaném autobusu a ujetí asi sta kilometrů s dvouma přestupy jsme se jim snačili vyhýbat o to více.

Auta ale byla super. Občas jsme se proháněli více jak stovkou, což na místní poměry bylo téměř neuvěřitelné a sami jsme nevěřícně koukali na tachometr chlapíků, kteří hbitě kličkovali mezi tou vší šílenou dopravou plnou zabijáckých autobusů a extrémně pomalých skůtrů šetřících palivo, že by zahanbili i češké víkendové čepičáře. Párkrát jsme se projeli i na korbách dodávek, abychom alespoň na chvíli necítili, jak nám slunce vytrvale spaluje naše už tak červená ramena a ruce (díky minimalistickému přístupu jsem si samozřejmě vzal trička bez rukávu). No a pak jsme se setkali i s méně efektivními způsoby dopravy. To že nás předbíhali místní pěší jsme si nijak špatně nebrali, přecejen jak často se člověk projede na kravském povoze za čouzení ručně baleného cigára od chlapíka se dvěma zuby.

Další dlouhou kapitolou byl povyk, který jsme po cestě vyvolávali. Nevěřícné pohledy dětí, které běžely k cestě, aby na nás lépe viděly. A pak chlapíci na trzích, kteří se navzájem předváděli, kdo se na skejtu líp udrží a postupně ho, upadajíce na zem, vystřelovali všemi směry, dokud se jeden z nich nerozhodl prubnout to v sedě. Ukázal jsem mu ještě, že musí když tak potáhnout za okraje, aby zatáčel, a o zábavu měli postaráno. A když se na skejtu snažil naučit jeden z vojkáků, kteří nás pozvali na citrónovou limonádu, a v kanadách si to dal hned na první pokus, vůbec jsem nechápal. Což mi připomíná, že mu ještě musím poslat fotky, o které se vehementně na Facebooku hlásí.

Každopádně, stopování se skejtem byla super volba a ten základní problém, který jsem na stopování vždycky viděl, byl bez problému vyřešen i s bonusem. A i když nám často trvalo celý den, než jsme se přesunuli mezi městy, ta cesta samotná byla mnohem záživnější, než procházení památek. A když nás doktor ve městě Kandy pozval, jestli bychom nechtěli u něj přespat a my si pak při popíjení cejlonského čaje s mlékem a cukrem užívali noční výhled u jeho vilky za pozorování OBROVSKÝCH kaloňů přelétávajících přes pomalu tmavnoucí oblohu, nemohli jsme být s naším způsobem cestování spokojenější.