Naše Zetky (ČZ 150c) už jsou pár týdnů pojízdné a tak postupně pracujeme na jejich dokončování. Dostaly diodová světla, zásuvky a v neposlední řadě taky super kufry. Upevnit je nám a hlavně švagrovi Radkovi dalo dost zabrat, ale nakonec s pomocí pětikilogramového rámu upevněného na nosič a do stupaček vše vypadalo, že by mohlo fungovat. Každopádně jsme to ale museli prubnout a tak jsme spojili vyrazili na dálný východ – na Slovensko.

Cesta tam probíhala až překvapivě bez problému. Vyjeli jsme brzo a oběd jsme si dali u Ivančiných krstných rodičov u Čadci. Tam se k nám na chvíli přidal klučina na fichtlovi (pionýr) a ptal se nás, jak se nám jezdí, co to máme za stroje a tak. Trochu nás demotivoval svým tvrzením, že mu to vytáhne 80 km/h, což je i naše maximálka… jenže máme třikrát větší obsah. Na rovince jsme mu ale přecijen ujížděli, takže to asi takové horké nebude.

Dorazili jsme k světoznámé koloně u hradu Strečno a začali jsme pěkně po motorkářsku předjíždět ze všech možných stran. Nejsem zrovna zvyklý jezdit s kuframa a tak jsem pár aut málem poškrábal. Co byl ale větší problém bylo přehřívání. Jsme jeli v době největšího horka a popojíždění na jedničku vzduchem chlazenému motoru moc dobře nedělá. No a tak jsem ho zadřel. A znovu… a znovu… to už jsme se začali přehřívat i my. Měli jsme s sebou prozřetelně půl litru vody a tak jsme ji distribuovali mezi sebe a naše motory. Naštěstí se naši slovenští bratři slitovali a z okýnka nám jeden z nich dal flašku slazené minerálky. Když jsem s ní začal polívat motor, koukal na mě trochu zvláštně.

Nakonec jsme se z kolony vypletli a úspěšně dorazili do Donoval, kde jsme měli naplánovaný několikadenní trek skrz Nízké Tatry. Potřebovali jsme ale někde nechat motorky, takže jsme vyjeli do postranních uliček s postranními úmysly. Nejdříve jsme si udělali pár reprezentačních fotek a já úspěšně poškrábal Ivance její motorku. Špatně jsem ji zaparkoval a ta se pak natáhla na štěrk. Když jsme se pak zeptali jedné domorodkyně, zda neví, kde by se daly v okolí motorky pár dní nechat, nabídla nám že po poradě s manželem si je můžeme nechat u nich, což se nám náramně líbilo. A taky se nám náramně líbila jejich vilka s výhledem na Tatry.

Do samotného pochodu skrze Tatry nebudu nijak zabředávat, takže přeskočím rovnou k cestě zpět. Jen už ani jeden z nás moc nemohl chodit. Domorodkyni jsme potkali v jediném místním obchodě a domluvili jsme se, že si motorky za chvíli vyzvedneme, což jsme taky udělali. Nasoukali jsme se do šatiček, sbalili stany a vyrazili. Hned po chvilce Ivance přestala táhnout motorka, nešel ji do motoru benzín. Přesnějc ani netekl přes palivový ventil, takže jsme museli vypustit nádrž, rozšroubovat, na nic nepřijít, zašroubovat, napustit nádrž. A pak jí to chcíplo zase. Benzínu jsme už moc neměli, tak jsme si říkali, jestli to není tím. Takže jsem zkusil zajet na nejbližší benzínku a trochu ho dovézt. Přidali jsme litřík a půl a pak to chcíplo zase. Takže jsme ji zase vypustili, tentokrát jsme se ale pěkně polili protože se už benzín do petky při vypouštění nevešel. Při opakované kontrole už si naštěstí Ivanka všimla ucpané části ventilu (té, do které jsem se vůbec nedíval) a všechno zase začlo fungovat.

A tak jsme si frčeli po panelové cestě, která by směle mohla soupeřit s českou D1 a najednou mi uletělo víko od kufru, které jsem asi špatně přidělal. Marcel, chlapík, od kterého kufry máme, bude mít určitě radost, až to bude opravovat. Naštěstí šlo jen o kosmetické vady a mohli jsme pokračovat dále, dokud zase nepřestala jet moje Černá motorka – tentokrát protékal benzín karburátorem a vytíkal nám na motor. Šáhl jsem do svých zásob zkušeností s opravami motorek a protože se nejednalo o natažení řetězu, neměl jsem ponětí čím to je. Tak jsem to rozebral a zkoumal. Nakonec jsem to nějak rozjel, ale po chvíli se motorka zastavila znovu. Takže jsem to rozebral znovu a zkoumal důkladněji. Naštěstí ani tohle nebyl velký problém, povolila se zarážka na jehle – opraveno.

Po chvíli jsme vjeli do deště a hned pak do největší bouřky, jakou jsme letos viděli. K tomu přidejte Ivančin strach z blesků a její výkřiky do interkomu a máte obrázek našeho dojezdu dokreslen. 250km jsme jeli více jak 8 hodin, na Zetky dobrý.