Je načase trochu načrtnout, co to vlastně plánujeme. Už více než rok věnujeme s Ivankou většinu našich aktivit přípravám k cestě do Austrálie. Zajeli jsme si na Srí Lanku, abychom otestovali, jestli spolu vlastně vydržíme (jiný důvod v tom samozřejmě nehledejte, vůbec jsme tam jinak nechtěli). Vydělávali jsme milióny a cpali jsme si je do polštářů, až nám praskaly ve švech. Vymýšleli jsme, na čem bychom do té Austrálie dojeli, dokud jsem si nekoupil černou ČZ 150C a nezjistil, že jsem koupil šrot, který bude chtít komplet předělat. A tak jsme k ní koupili ještě jednu červenou, abychom měli ty šroty dva.

Náš mechanik Tomáš rok nespal a dával nám naše stroje dohromady a před pár týdny nám je předal, abychom je pořádně otestovali. Už skoro dva měsíce jsme nezaměstnaní a téměř všechen čas věnujeme shánění a plánování. Děláme kolečka mezi Brnem, Bratislavou, Prahou, Vídní, Poličkou a Ostravou a postupně na motorky montujeme kufry, držáky na pití, olej, benzín a radíme se s lidmi, kteří těm motorkám aspoň rozumějí. Už potřetí jsme vyměnili palivové filtry – tentokrát za stejné jako jsou v traktoru – ty už by mohly vydržet.

Víza už máme v kapse. Před odjezdem potřebujeme Indii, Pákistán a Irán. S Pákistánem byly asi největší problémy, ale nakonec nás na jejich ambasádě ve Vídni poprosili, jestli bychom jim pak neposlali fotky, že by si je někam chtěli vystavit. Zvláštní to požadavek, ale co bychom pro ně neudělali, když už jsme jim tam přinesli všechny možné dokumenty, které po nás postupně chtěli, aby nám víza vůbec dali.

A tak se blížíme k oficiálnímu výjezdu. Datum ještě nevíme, musíme se ještě odhlásit ze všech úřadů a budeme moct vyrazit. Snad.

Plán je jasný: Na zetkách dojet za rok do Austrálie.