Když jsme první večer jeli okolo nádraží Budapešť Keleti, doufal jsem, že uvidím uprchlickou krizi na vlastní oči. Oni ale už všichni zdrhli do německa. Už chápu, že s nimi všichni mají takový problém, taky mi pomalu začíná lézt na nervy, jak přede mnou všichni utíkají. Ani další den nebyl pro má snažení o nic lepší. Ráno jsme si s Eni a Tibim skočili na kafčo a pak si užili na oběd ty nejlepší palačinky – od Eniiny mamči. Na výběr jsme měli asi z 50 různých příloh, ale nás dostaly višně s tvarohem posypané kakaem.

Sbalili jsme si našich 73 švestek a s celou rodinou se vydali k motorkám, kde jsme opět strhli povyk. I slovenští rómové, pracující v Maďarsku jako řidiči, se nás ptali, kam jedeme. Rozloučili jsme se, udělali jsme 3217 fotek a vyrazili do Szegédu. Slyšel jsem, že tam už bych konečně nějaké uprchlíky mohl najít, i když jen za plotem. Cestou nám ale nepřálo počasí. Skočili jsme si koupit obaly na motorky a pokecali jsme si s majitelem obchodu, na který si vydělal fotografováním na zaoceánském parníku.

Déšť místo toho aby přestával tak přidával na intenzitě a v Szegedu jsme si místo guláše museli dát čaj. Mimochodem Eni nám říkala, že si tam máme dát nějakou rybu, že Szegedínský guláš neexistuje. My si radši dali zadky na motorky a dojeli jsme až do „města cibule“ – Mako. Chtěli jsme zakempit v kempu ale s ohledem na počasí a ivančino prochlazení jsme si radši dali motel. A pořádně jsme si postěžovali, jak jsme rozmazlení. Další den ráno jsme se pěkně dle svých hodnot přestěhovali do stanu v přilehlém pohodičkovém kepmu s altánkem s výhledem na řeku.

Šli jsme se vyhřát do místního termálního střediska. Strávili jsme příjemné dopoledne ve smradlavé vodě a pak se vydali na slavný cibulový festival. Bohužel jsme přišli moc brzo, takže se všechny stánky teprve rozjížděly a hlavně jsme byli na motorkách, takže jsme si nemohli dát ani Palinku. Chtěli jsme si další den na snídani udělat míchaná vajíčka a cibule by se nám hodila, tak jsme se zeptali, kolik stojí. A slečna nám řekla že nic, že ji máme jen tak. Dostali jsme od ní ještě další tři koštovací balení všemožných cibulí, vyfotil si nás místní dokumentarista a my vyrazili zpět do kempu odvézt motorky, abychom se mohli vrátit pěšky. Přišli jsme zase moc pozdě a krámky se už pomalu zavíraly. Naštěstí ten s pálenkou byl otevřený a tak jsme vybrali pár stovek z bankomatu a Ivanka vypalovala za poslechu místních kapel červa.

Přespali jsme první noc ve staně, jupí. Ráno jsme si udělali vajíčka a vyložili se do altánku nad řeku. Konečně se spravilo počasí a dali jsme si trochu odpočinku. Postupně jsme všechno nabalili ale Ivance nebylo stále moc dobře a moc se na cestu netěšila. A tak jsem oželil „Szegedský“ plot a vzali jsme to kratší cestou, přes Rumunsko. Uprchlící vyhráli a krom jednoho černocha, který šel po krajnici (odolal jsem nutkání nahlásit jej policii) jsme ani jednoho neviděli. Celkově to považuji za velmi neúspěšnou návštěvu Maďarska s ohledem na okolnosti dnešní doby.