Albánci mají zřejmě velmi rádi benzínky a jejich benzínky zřejmě nerady žijí osamotě a proto se slučují do větších skupin. A když umřou, zůstávají jako pomník špatných podnikatelů. Za padesát kilometrů, které jsme jeli k horám, jsme museli benzínek potkat snad třicet. Zbytek měst byl rozložený podél silnic a všude pobíhali lidé. Jakmile přišlo stoupání, domy ustaly a my vjeli do pustiny albánských hor.

Přestože nás od toho všichni odrazovali, chtěli jsme se původně podívat do údolí Théth. Když jsme ale viděli, jak čezety zvládají kopce, raději jsme si to rozmysleli a dali jsme si jen trochu složitější cestu směrem k Valbones. A na mapě vypadala cesta hodně vtipně – nekončící kudrlinky po několik set kilometrů. A taky jsme ještě nevyjeli první kopec a už jsem zadřel motor. Dali jsme si chvilku odpočinku u cesty, občasná projíždějící auta na nás troubila a všichni nám mávali. Říkali jsme si, že to tady asi takové hrozné nebude.

Vjeli jsme do první vesničky v horách a docela jsme se zhrozili. Výjevy jako z východního Slovenska. Na kopci nad cestou bylo pár rozpadlých paneláků s vybitými okny. Babička sypala odpaďák přímo na cestu a já s otevřenými ústy projížděl kolem ní. Otřepali jsme se a po dalších pár desítkách ujetých kilometrů jsme dojeli do Puke [anglicky zvracet]. Nechtěli jsme riskovat noc někde v horách, tak jsme raději chtěli přespat tady. Při vjezdu do města sice byly okolo cesty domy, ale ty taky za moc nestály. A když byl střed města uzavřen a my museli vzít objížďku, přijeli jsme zase k rozpadlým panelákům a vymláceým cestám.

Zastavili jsme u hotelu na náměstí. Naproti byla diskotéka a v okolí postávající místní. Skočil jsem se zeptat dovnitř, za kolik by se u nich dalo přespat. Nabídka byla čtyřicet euro i se snídaní, tak jsem se zeptal, jestli radši neví o nějakém kempingu. Chlapík věděl, zavolal tam a vysvětlil nám cestu. Vyjeli jsme za město, odbočili na prašnou cestu a okolo rozpadlých chatrčí jsme vyjížděli do kopce, až jsme vjeli do jiného světa. Hani guesthouse s obkládanými zdmi a dekorovaný lyžemi. Všude zeleň, kytky a plynule anglicky mluvící chlapík, který nám přispěchal na pomoc. Řekl nám, že stan si můžeme hodit zadarmo tady do trávy a že si máme vybrat něco na večeři. Sedli jsme si do lehounce osvětleného gazeba, užili si jídlo a šli spát.

Probudili jsme se k výhledu na městečko osvícené vycházejícím sluncem. Rozpadlé a nedostavěné paneláky v dáli vypadaly skoro romanticky. Prošel jsem si náše ubytování, které zřejmě stále procházelo výstavbou. V zadní části byly klece a v těch se promenádovali dva medvědi a vlk, něco co jsem opravdu nečekal. Po chvíli přišel bratr majitele, kterého jsem se zeptal, jestli to je normální a prý docela jo. Ale chtějí se jich zbavit, protože se to turistům moc nezamlouvá – nedivil jsem se.

Po snídani jsme pokračovali v naší cestě v očekávání té nejkrásnější části. A vyrazili jsme už okolo 9ti hodin, což byl dosud nevídaný čas. Sjížděli jsme z průsmyků do údolí a střídali dvojku do kopců s neutrálem ve sjezdech. Skoro pořád jsme zastavovali, abychom si vyfotili výhledy na přehradu, nebo jen na samotné hory. Celkově byla v tomhle Albánie opravdu krásná a i cesty byly hodně v pohodě a téměř nikdo po nich nejezdil. Trochu jsem se divil proč je tady vůbec stavěli, protože to musela být pekelná práce a skoro nikdo tady nežil.

Po několika hodinách jsme dorazili do dalšího většího města (podle mě mělo maximálně 500 obyvatel) a rozhodli se najít něco k jídlu. Když jsme se zeptali v obchodě, paní nám ukázala na benzínku, v jejímž prvním patře, když jsme se opravdu pozorně podívali, byla restaurace. Co už, vyběhli jsme schody a v očekávání si sedli. Číšníkovi to celkem trvalo a když přišel, zeptal se nás, jestli neumíme italsky. Což Ivanka umí a tak jsme konečně využili jejich schopností a Ivanka si s číšníkem náramně pokecala. To, kde se uprostřed albánských hor vzal plynně italsky mluvící chlapík, zůstalo záhadou – naše teorie je, že kvůli spolupráci s italskou mafií. Na rozloučení nám ještě dal kafe a džus a my si užili posledních pár kilometrů naprosto překvapující země.