Kosovsky srbský příspěvek

Kosovo je druhý nejmladší stát na světě (po Jížním Súdánu) a Slovensko ho ještě bohužel nestihlo uznat. Mám radost, že budu na konci na svém seznamu mít o jeden stát více, než Ivanka.

Jel jsem si plný elánu, kýval jsem na chlápka na povozu s oslem a blížil jsem se k odbočce vlevo. Koukám na značku, jsem na hlavní, tak vjíždím do odbočky a podívám se vlevo. Řítila se na mě dodávka, její řídič v naprosté nevědomosti toho, kdo má přednost, nebo že by ji měl dávat. Začal jsem brzdit, ale číza není zrovna závodní brzdící stroj. Chlapík taky nevypadal, že by měl šanci to ubrzdit. Naštěstí stihnul uhnout do protisměru a zastavil až kus za mnou. Koukal jsem na křižovatku a z jeho strany opravdu žádná značka dej přednost nebyla. Nebyla tam vůbec žádná značka – dobré vědět. Zapsal jsem si do paměti, že nemám v Kosovu spoléhat na přednosti a pokračovali jsme dál.

Projeli jsme prvním KFOR zátarasem s obrněným transportérem a pak zastavili u kláštera hned vedle další vojenské stanice. Odevzdali jsme pas, dostali kartičku návštěvníka a šli si prohlédnout UNESCO památku (už zase…). Vybrali jsme si pas zase zpátky a vyjeli směrem na Prizren s tím, že na asi sedmdesáti kilometréch, které nás čekají, určitě najdeme nějaký ten kemp. Ten jsme samozřejmě nenašli a tak jsme se při vjezdu do města ptali na benzínce, kde nás poslali do centra města. Tam kupodivu žádný kemp nebyl, ale měli jsme toho už dost a tak si dopřáli zase po dlouhé době hotel a postel.

V průvodci o Prizren píšou, že by tam mělo být pěkně – mešity a tak. Ale nečekali jsme, že to bude až tak supr. Jídlo za hubičku, supr centrum plné mešit a kostelů a parádní noční život. Dali jsme si pár hospod, abychom okusili místní pivo (všude točili to stejné) a pizzu za pade v picérce k tomu a spokojeně jsme plni pocitu že jsme zase v civilizaci šli spát.

Ráno jsme si vyšlapali ke hradu. Po cestě jsem se natahoval z cesty k fíkům na stromě a uslyšel jsem hlasité zakašlání. Chlapík, kterému strom zřejmě patříl, seděl o kousek dál. Nakonec mi ale fíka povolil, jen ať prý nespadnu. Pamatuju jak mě za mlada vždycky brušperské babičky hnaly, když jsem si chtěl dát jabko, v Kosovu jsou lidé zřejmě mnohem sdílnější.

Celkově bylo pro mě zvláštní pozorovat jak se tady lidi chovají s ohledem na nedávnou historii. Chlapík v klášteře říkal, že je Srb a že Kosovo ho nezajímá. V kostele, který odpálili Albánci nám další pán děkoval, že Česká Televize o tom natočila nestranný dokument. Po cestách jsme viděli stopy od pásů tanků a značky určující jejich maximální rychlost. KFOR bylo vidět všude a po cestě do Makedonie nám pomáhal čistit svíčku chlapík, který dělá pro NATO a náramně si to pochvaloval, protože dobře platí. Abychom aspoň vzdáleně pochopili, o co tady vlastně jde, bychom potřebovali mnohem více času, takhle jsme odjížděli ještě více zmatení, než když jsme nevěděli nic.