Ujeto: 2753 km

Stojíme u okýnka hraniční stráže a poněkolikáté opakujeme, že potřebujeme vypsat Karnet CPD. Je to taková knížečka která říká, že se český autoklub zavazuje, že v zemi naše motorky neprodáme. Chlapík tedy svolil, po deseti minutách zjišťování, telefonování a koukání z okna do karnetu napsal na náhodné místo dnešní datum a se spokojeným pohledem nám jej podal zpět a řekl, ať jdeme pryč. Snažil jsem se mu odporovat, že to potřebujeme vyplnit, ne počmárat, ale byl neoblomný. Tak jsme odstavili motorky a šli za někým jiným. Ten karnet taky zřejmě v životě neviděl, ale věděl, kde je jeho šéf, tak nás poslal za ním.

Vešli jsme do budovy hraničního přechodu a všichni se na nás zděšeně koukali. Ptali jsme se na „Mehmet Ali“. Ukázali na dveře po levé straně a spolu s námi tam vešli. Jeden z chlapíků zvedl interkom, zavolal šéfa, který po chvíli přichášel a svým podřízeným řekl asi něco jako „jasně, dyť to je Karnet, to je úplně jasné“. A začal nám vyplňovat odjezdovou kolonku. Tak jsme mu lehce naznačili, že potřebujeme tu příjezdovou. Když začal do té odjezdové psát, ukázal jsem mu, že fakt potřebujeme tu příjezdovou, proto je prázdná – to už mu naštěstí stačilo a za hlasitého „ahaa“ začal vyplňovat správně. Odtrhl si pro sebe spodní část, potřásli jsme si pravicí a s podepsaným karnetem jsme nasedli na motorky a vjeli na turecké pokračování dálnice.

Zatímco z řecké strany byla dálnice naprosto luxusní, i když prázdná, z té turecké si s kvalitou cesty do Řecka zřejmě vůbec nedělali hlavu. Po pár kilometrech nám do cesty vešla kráva a pak se nám její pasák omlouval, ale my byli rádi, protože jsme si to samozřejmě natočili. Skočili jsme si do motorestu na oběd a přišlo první seznámení s Lirami. Měli jsme jen €, takže jsme složitě počítali, jak za ivančin jogurt se salátem zaplatíme. Naštěstí pan Erdogan a jeho strana ještě nebyli schopni sestavit vládu a tak Turecká Lira neustále klesá a dnes už za jednu zaplatíme jen 8 korun – skvělá zpráva, že některé měny klesají ještě rychleji, než € a s ním Kč.

Po sto kilometrech jsme okolo Gallipoli a bojišť první světové války dojeli až k molu, lodi do Čanakkale a mnohem příjemnějším věcem jako je čaj a sutlač – pečený pudink s rýží. Když jsme nalodili zetky na trajekt (pevně věříme, že poprvé v jejich životě), podívali jsme se na druhou stranu a uvědomili si, že vlastně opouštíme Evropu a vjíždíme do Asie. A tam budeme asi půl roku, zvláštní představa.

Našli jsme si kemp ve vesničce Dardanos. Manažer kempu byl zároveň Erasmus koordinátor, takže jsme si supr popovídali a celkově se o nás úplně parádně staral, včetně slevy na cokoliv co jsme skonzumovali. Chtěli jsme si trochu odpočnout, takže jsme nakonec zůstali tři noci – obzvlášť když za noc chtěl jen sto pade.

Druhý den jsme si před stanem udělali moto servisní stanici, vyprali řetězy a celkově opravili pár menších problémů. Motorky jsme umyli, protože makedonskou hlínu jsme si stále vezli s sebou. Odpoledne jsme byli seznámeni s klučinou, který byl na Erasmu v česku a dohodli jsme se, že se večer potkáme u Trojského koně (originál z filmu s Bredem, juhů). Nakonec jsme se tam samozřejmě nenašli a já neměl funkční telefon, takže jsme si aspoň přečetli všechno možné o Tróji, která byla co by kamenem dohodil, a prošli si okolí. Když jsme našli internetovou kavárnu, které tady ještě stále docela frčí, domluvili jsme se a konečně se sešli v hospodě. Dali jsme si pivko se skupinou českých erasmáků, ale po chvilce se všichni rozutekli, takže jsme si moc nepopovídali.

Začal další den a když jsem po pár hodinách snažení dostal Ivanku ze spacáku a stavu mrtvolné tuhosti, dali jsme si snídani a pak jeden pracovní den – přecejen ten výlet z něčeho platit musíme a projekťák už pyskoval, že nic neděláme. Manažere Orkun nám na večeři nahodil supr cenu a Ivance na stůl prkénko s rybičkami. Fakt, že byly rybičky celé a daly se jíst i s kostmi se jí moc nelíbil. Předvedl jsem ji jak na to, ale taky jí to moc nepomohlo. Když už to vypadalo, že bude o hladu, zjistila, že se i tyto mini rybičky dají vykostit a svléknout z kůže a tím se její jídlo stalo opět snězitelným.

Nabídl jsem manažerovi, že ho aspoň pozveme na Raki, když už se o nás tak pěkně stará. On místo toho pozval na Raki nás a k tomu přihodil Meze – misky s tradičním jídlem vhodný k zakousnutí. A k tomu přivolal ještě živou hudbu na klarinet, buben a … asi loutnu. Do klarinetu jsme jim dali kilčo a všichni jsme byli spokojeni a my připraveni zase pokračovat v cestě.