Ujeto: 3628 km

Bilal nám ráno utekl do práce a i když jsme se s ním chtěli rozloučit, vstávat v sedm ráno se ukázalo jako nadlidský úkol. Sebrali jsme si své švestky, zabouchli za sebou a šli hledat snídani. Našli jsme zřejmě vyhlášenou pekárnu, takže jsme si vystáli řadu a pak v Ataturkově parku užili sýrový börek. V blízké kavárně jsme ho zajedli sladkostmi, ale protože po nich lezli broučci, pochutnali jsme si aspoň na čaji. A já dojedl ty kousky, na kterých zrovna nic nebylo.

Do Pamukkale nám zbývalo sto dvacet kilometrů, takže jsme už chvíli po poledni vyhlíželi na obzoru bílou horu. Když jsme pod ní po chvíli zaparkovali, popovídali jsme si se dvěma Češkami z autobusového výletu. Řekly nám, že je to tady pěkné, tak jsme šli taky. Prošli jsme si všechno bílé, vyfotili si koloseum a naložili se do horkých lázní s minerálkovou vodou, takže tím byla naše návštěva úspěšně splněna. Navíc jsme ještě zapomněli v převlékárně plavky, takže jsme si zajeli ke druhému vchodu, popovídali si s vrátnými a konečně se vydali ke kempu.

V tom nás nakonec přivítala sousedka a po chvíli i majitel – zřejmě. Neuměl ani slovo anglicky a tak zkoušel hlasitou turečtinu. Věděl totiž, že hlasité turečtině rozumíme! Byli jsme už tak unavení, že jsme všechno odkývali a ubytovali se za přemrštěnou cenu. Dostali jsme k tomu sice vlastní mešitu a bazén, ale nebyla v něm voda, takže to taková výhra nebyla. Aspoň jsme měli sprchu s minerálkou. Skočili jsme si do města na večeři, přesnějc do jediného otevřeného obchodu. Koupili jsme si chleba se sýrem a sedli si na stoličky před výlohou. Majitel nám k tomu přidal zadáčo rajče a okurku, takže jsme opět byli spokojeni. O kus dál ještě byla „čajovna“, kde místní pánové hráli karty, tak jsme si dali čaj a chvíli jsme blogovali.

V noci nám na stan systematicky útočily tři kočky, které ve svých útocích směle pokračovaly i po rozednění. Snídaně tak probíhala za zvýšené ostražitosti, aby nám z ní aspoň něco zbylo. Ivanka ale poprvé ve svém životě škrábala jednou rukou tři kočky, takže nám byly předchozí problémy vynahrazeny.

Vyjeli jsme do Antalye, abychom si na chvíli odpočinuli u moře. Čekalo nás ale nějakých tři sta kilometrů, takže jsme na to museli šlápnout. Dali jsme si aspoň zastávku na vařenou kukuřici s čajem v horské občerstovaví stanici – takže u cesty stál přenosný čajvařič a kotlík s kukuřicí. Kousek opodál postával osel, který sem vše jistě s nadšením přinesl. Užili jsme si nějaké ty výhledy, nudné přejezdy náhorních plošin a luxusní západ slunce nás uvítal do mnohamiliónové Antalye. Měli jsme ještě chvíli, než jsme se mohli ubytovat a tak jsme stihli pár her Jengy. Pak už nás přivítala Španělka se svým tureckým přítelem z dob Erasmu a tak jsme se zase trochu socializovali u pivka.

Bohužel na bytě byli ještě Indové. Když jsme ráno vstali, byli na záchodě – asi hodinu. Když na ně klepali, vpustili nás a jakmile jsme odešli – šup a už byli zase tam. Přes oběd byli na záchodě, odpoledne byli na záchodě… pořád! Asi jim nestačil jejich pokoj a chtěli zabrat co nejvíce volných místností. Radši jsme vzali skejty a šli na pláž, užívat si volnost veřejných záchodků.

Spojili jsme to s prohlídkou centra Antalye. I když jsme věděli, že je to jedno z největších center turistiky, rozhodli jsme se to prubnout. Bylo to fajn – mešity, hrady a staré budovy a tak… hlavně měli pěkné dlaždičky, po kterých to frčelo na skejtech. Na dobrou noc jsem si dal koupel v moři a tím jsme naši přímořskou epizodu ukončili.