Ujeto: 4130 km

Po cestě do Konye nás zase „okradli“ v restauraci – už si na to začínáme zvykat. Jsme bohužel nepoučitelní a vždycky se necháme zviklat těmi jejich úsměvy. Když nám pak naúčtujou na konec přemrštěné částky, je pozdě s tím něco dělat. Vystoupali jsme si aspoň do 1825 metrů nad mořem, abychom si svým úspěchem zlepšili náladu.

Začínalo se smrákat a zastavili jsme u prodejny medu, abychom se trochu dooblékli. A Ivanku napadlo, že když tady tak pěkně stojíme, u příhodného místa, mohli bychom i rovnou zakempit, ať nejezdíme ve tmě. Na ani jedné motorce nám vlastně moc nefungovalo světlo, takže by se nám stejně jelo docela špatně. A když jsme se bavili o světle, rozhodli jsme se, že aspoň to Ivančino opravíme. Jenže pánové, kteří vymýšleli systém spouštění světla, museli být asi zrovna v socialistickém rauši a tak to udělali úplně nahovno.

Po hodině pokusů a neúspěchů jsem se rozhodl se na to úplně vykašlat a udělat to radši na vlastní vypínač, protože ten originál mi akorát vystřeloval tou jeho pružinou někam do polí. Po tomto rozhodnutí trvala oprava asi deset minut a všechno fungovalo. Trochu jsem si to ale ulehčil absencí parkovaček. Ivanka se bála jít stavět stan sama, tak zatím opravovala zrcátko na mojí motorce a stan jsme pak postavili spolu.

Ráno jsme využili blízkosti mešity a místo mytí nohou jsme si napustili vodu a uvařili čaj a vločky. Konya už byla za humny, takže jsme na to šlápli, trochu se ztratili v předměstích a nakonec zaparkovali na opuštěném parkovišti. Celý proces zpoza závěsu v okně sledovala mladá paní, která nám po chvíli řekla, ať si věci radši dáme k nim domů. Přiběhl její syn, se vším nám pomohl a my vyšli poznávat Konyu, město Mevlany, který naučil muslimy tančit. Od toho také Whirling dervish – točící se chlapík v bílém munduru s rukou hore a kabelou po zemi.

Hned za rohem jsme potkali podivnou stravovnu, kde venku muži s různými tělesnými vadami prodávali, co za cedulkou „POUZE ŽENY“ bylo uvařeno. Měli ale super ceny, tak jsme si dali snídani a nakonec dostali i baklavu jako zákusek zdarma. Prošli jsme si místní mešity, včetně nejprosklenější mešity v okolí, mevlanova muzea a Aladinova kopce. V rámci šetření jsme se pak ve stravovně stavili ještě jednou. Když jsme si šli vyzvednout motorky, na opuštěném parkovišti se objevil hlídač a naúčtoval nám jako za dvě auta – a to i přes můj vytrvalý odpor. Šel jsem si vyzvednout věci, ale v domku se nikdo nehlásil. Říkal jsem si, že jsme zaplatili milión za parkování a ještě nám ukradli všechno oblečení. Naštěstí jsme se nakonec s pomocí sousedů doklepali a ještě nás pozvali na čaj. Uctivě jsme poděkovali a raději vyrazili na cestu.

Cílem bylo Göreme v Kappadokii, měli jsme ale dobrý čas. Když na nás po cestě koukaly značky Sultanhani a následně jsem při jízdě na Wikipedii (tímto děkujeme Alláhu za internet) zjistil, že se jedná o největší Caravanseray (tam kde se převlékali velbloudi) v Turecku, nemohli jsme se nezastavit. Už při prvním pohledu se tady velbloudi měli vskutku skvěle a i my jsme si užívali. Popovídali jsme si u motorek s obdivovateli našich strojů, kteří nám vysvětlili, že bychom se měli stavit do Ihlara Valley – údolí se stovkami kostelů.

Na fotkách to vypadalo pěkně, tak jsme tam vyrazili. Než se stihlo setmít, užili jsme si pár výhledů a dorazili do vesničky na začátku údolí. Uvítaly nás první pohádkové skalní útvary a všude cedulky „Restaurace a kemping“. Vedle jedné z nich byl i volný piknikový prostor, ale už jsme se pár dní nesprchovali, tak jsme se zeptali, jak si s tím kempováním představují – hlavně cenově. Když pominu, že teda na ceduli měli obrovskými písmeny napsáno KAMPING a trvalo mi asi pět minut, než jsem vysvětlil, že bychom rádi stanovali, odkázali nás na kus trávy na druhé straně cesty a řekli si o nějakých 50 TLR za noc, což jsou skoro čtyři stovky. Vysmál jsem se mu a šli jsme vedle, zadarmo. Gratulujeme tímto tureckým ziskuchtivým majitelům restauračních pseudokempingů – kdo chtěl moc, nemá nic.