Falický příspěvek z Kappadokie

Ujeto: 4310 km

Vyvalili jsme se ze stanu, uvařili si snídani a posunuli se o kousek dál k Selimskému klášteru. Ten tady, stejně jako většinu domečků Kappadokie, nechali Řekové, když byli odsunuti na západ. Od těch dob už to tady všechno jen chátrá a rozpadá se – pro turistu úplný ráj. Jen vás nepustí do všech děr a tunelů, kterými kdysi řekové prolézali.

Mohli jsme se přesunout rovnou ke vstupu do Ihlarského údolí, my jsme se ale rozhodli si to trochu zkomplikovat a vjet tam na motorkách. Začátek probíhal velmi příjemně, úchvatné scenérie a tak. Přijeli jsme ke kusu zelené trávy, které bylo podle množství odpadků zřejmě oblíbeným piknikovým místem turků, odstavili motorky a využili nechráněnou chvilku ke koupeli v řece. Přecijen jsme ji už pomalu potřebovali.

Zkoušeli jsme se prodrat dál, ale zůstala už jen úzká pěšina, na které jsme nakonec měli co dělat, abychom se otočili a neskončili v řece. Vynahradili jsme si to aspoň po cestě zpět, kdy jsme samozřejmě nechtěli jet stejnou trasou a skončili jsme na stezce mezi políčky a několika málo zbylými farmáři. Tentokrát už jsme projeli až k oficiálnímu vstupu a šli na procházku údolím. Shodli jsme se, že s ohledem na davy turistů, které jsme tam potkali, jsme si mnohem více užili náš nezávislý vstup do údolí.

Usmlouvali jsme si aspoň dobrou cenu na čaj, rozloučili se s prvním jihoafrickým muslimem se ženou a dcerou v burce, kterého jsme v životě potkali, a vyrazili do Göreme, středobodu celé Kappadokie. Vzali jsme to podle navigace, která nás nechala pokračovat v cestě přes most v údolí a tentokrát se nám to opravdu vyplatilo, protože cesta sice nestála za moc, ale projeli jsme si Belisirmu, krásné opuštěné řecké městečko. S klidným srdcem doporučujeme: Vykašlete se na Ihlaru, skočte si jen do Selime & Belisirmy.

Nebýt toho, že mi nesvítilo světlo a že jsme si dali nejlepší kebab za nejméně peněz v historii celého Turecka, byla by cesta velmi fádní. Hledání ubytování už ale tak fádní nebylo – nejdřív jsme nemohli vůbec najít kemp, po kterém jsme toužili. Když jsme ho tak po půl hodině našli, řekli si o pětistovku na noc, což nám přišlo za postavení stanu docela vtipné. Sjeli jsme radši zpět do města, zkusili první penzion a ubytovali se ve vyhřáté noclehárně za polovinu ceny.

Ráno jsme se vydali na objevování tak slavných falických kamenných útvarů. Protože jsme líní (nebo alespoň já), stopli jsme si auto a k začátku naší cesty jsme se nechali dovézt. Prošli jsme kolem britských cyklistů, kteří stále dokola sjížděli jeden kousek kopce, aby natočili ten správný efekt a celkově si jistě užili velmi záživný den. Pak už jsme jen kráčeli pouští, kradli jablka a hrozno a nechápali, jak mohly všechny tyhle přírodní útvary vzniknout. A už vůbec ne, jak v některých mohou dodnes lidé bydlet a pěstovat v tom písku rajčata.

Falické údolí vystřídalo bílé údolí, které přešlo do houbových kloboučků a skončilo v Učhisaru, zvláštní vesničce postavené okolo bývalého hradu a zároveň mému nejoblíbenějšímu místu Kappadokie. Moc jsme se ale neohřáli, protože sotva jsme zvedli palec, už jsme jeli zpět do Göreme na večeři. Tím naše působení skončilo a vydali jsme se do Kayseri na letadlo do Česko-Slovenska, abychom se mohli zúčastnit svatby a vyřídit si nový řidičák. Věci a motorky jsme si nechali u jednoho místního astronoma, což je vždy sázka na jistotu.