Ujeto: 5030

Protože moje číza byla docela na kaši a myšlenka, že bych ji měl hned opravovat, ve mně moc nadšení nevyvolávala, rozhodli jsme se vyjet do hor stopem. Chybělo nám jen 52 kilometrů, což by nebyl takový problém, kdyby cesta nevedla skrz horské údolí a nestoupala o více než kilometr. No a taky kdyby to nevedla do úplných dup, kde skoro nikdo nežije.

Chtěli jsme to ale zkusit. Nastavili jsme si budíka na sedm ráno a už kolem desáté jsme stáli u cesty a stopovali. Přesněji jsme ani skoro nestihli začít a už nám zastavilo první auto, odvezlo nás asi deset kilometrů, vystoupili jsme si, za námi jelo další, které hned zastavilo a jeli jsme dál. Tentokrát s námi jel mladší klučina, který ve svých jednadvaceti letech už měl malou dceru a ukazoval nám taky fotky ze své vojenské kariéry v Ankaře. Projeli jsme dalších pár vesniček a vyhodili nás v Antiparmaku, městě, které jsme si později velmi dobře zapamatovali.

Jen co jsme vystoupili, hned jsme zase stopli další chlapíky v Jeepu. Ti nás ale vzali jen pár kilometrů a pak konečně nic nejelo. Měli jsme totiž od rána hlad a pořád nás někdo bral, takže jsme ani neměli čas sníst chleba se sýrem, který jsme si už v Yusufeli koupili. Tentokrát ale bylo času dost, dostávali jsme se do opravdu odlehlých míst a tak jsme šli nejméně patnáct minut, než jsme naskočili na korbu náklaďáku. Vozili tam asi cement, takže jsme se krásně zaprasili. Vyhodili nás asi po dalších pěti kilometrech a k cíli už moc nezbývalo.

Zase jsme se kousek prošli a tentokrát chytli chlápka v autě, který nás už dovezl až do Yaylalaru, vesničky s nejlepším jménem. Byla neděle a všechno bylo zavřené, tak jsme šli rovnou po cestě dál. Už tady šlo vidět, že jsme opravdu na konci světa. Všude skladovali seno pro zvířata na zimu a půlka stavení byly chlívky. Sami jsme se divili, že nám místní babičky nepřišly nijak zvláštní, pak nám došlo, že jsme byli zvyklí kdysi vídat babičky v šátku u nás a tyhle vypadaly úplně stejně, bez ohledu na nějaké náboženství. Zdravili jsme se každým kolemjdoucím a postupně došli až do Olgunlaru, kde už to byl opravdu konec.

Cesta plná plodů kravských zažívacích traktů vedla okolo jednoho penzionu a jednoho domečku, který si na penzion hrál. Po chvíli ale skončila mezi dřevěnicemi úplně a po úzké pěšině jsme okolo slepic kráčeli ke Kavárně, honosně vypadajícímu místu, kde děda s babičkou zrovna obědvali. Posilnili jsme se čajem a vstoupili na pěšinku do hor. Dalo by se tudy dojít až na vrchol celého pohoří vysokému někde přes 3900 metrů nad mořem, ale my jsme se spokojili s údolíčkem s výhledem ve výšce okolo 2200 metrů. A protože tady všude pobíhaly ovce a krávy, nasbírali jsme si na večeři žampióny.

Dostat se až do hor nám trvalo tři hodiny, takže jsme si to tak nějak spočítali, že abychom dorazili za světla, musíme vyjet kolem třetí. Vyšli jsme nakonec už kolem druhé a po cestě do Yaylalaru jsme k tomu stopli náklaďák. Sice jsme se chvíli zdrželi nakládáním padesátikylové otýpký dříví pro jednu babičku, ale jinak nám to velmi pomohlo. Z Yaylalaru jsme odcházeli kolem půl třetí a pohled na opuštěné městečko nám nedělal moc radost.

Kráčeli jsme stále dál, nejelo ani jedno jediné auto v žádném směru.

• Po půl hodině jsme začali vtipkovat o tom, co budeme dělat, když nic nepojede.
• Po hodině nám začalo kručet v břiše.
• Po dvou hodinách nás začaly bolet nohy a začali jsme jíst, co jsme našli – ořechy a hroznové víno. Zároveň jsme se už smířili s tím, že budeme muset ujít asi dvacet kilometrů do Altiparmaku.
• Po dvou a půl hodinách jelo naším směrem auto! Ale bylo úplně plné a vezlo celou korbu obilí – naprosto zdrcující zklamání.
• Po třech hodinách se začalo smrákat a my jsme skoro běželi, abychom to stihli za světla. Zároveň jsme začli plánovat, co budeme dělat, když nic nestopneme v Altiparmaku. Jestli si k zaplacenému hotelu v Yusufeli přidáme ještě jeden tady.
• Po třech a půl hodinách jelo naším směrem další auto!

Stopli jsme ho, ptal jsem se, kam jede a on že do Yusufeli! Radostí jsme se začli strašně smát a oni na nás trochu hloupě koukali. Nás ale už celkem bolely nohy a byli jsme tak rádi, že se dnes dostaneme na hotel a že si budeme moct uklohnit houbovou smaženici. A tu jsme spokojeně kolem desáté hodiny večerní snědli a byli jsme strašně rádi, jak to všechno nakonec vyšlo.