Ujeto: 5318 km

Nevím, jestli to bylo vůbec někdy zmíněno, ale když už jsme byli takhle na severu v Yusufeli, podhůří Kačkaru, rozhodli jsme se, že už to do Iránu můžeme klidně vzít přes Gruzii a Arménii (fatální důsledky tohoto rozhodnutí jsme v té době samozřejmě ještě neznali). Mojí zetce stále nebylo vůbec dobře a ještě než se Ivanka vykulila z postele, šel jsem obhlídnout město a zjistit, kde by se daly sehnat věci na opravu. Jen jsem si nevzal peníze, takže jsem se vrátil s prázdnou. Na snídani jsme dojedli náš úlovek žampiónů a začali jsme s velkou opravovací operací. Otec chlapíka, u kterého jsme se ubytovali, měl doma komplet vybavení i se svářečkou, kterou mi byl ochoten půjčit za předpokladu, že s ní umím. Já už viděl lidi svářet nejméně desetkrát v životě, takže jsem už vlastně expert!

Po asi dvaceti minutách jsem tomu začínal přicházet na kloub. A po dalších dvaceti byl držák sedla nezničitelně připevněn ke kostře – i když to stálo skoro celou elektrodu. Byl jsem na svou práci řádně hrdý, ale nebyl to ani zdaleka konec. Bylo potřeba ještě opravit světla a vyčistit karburátory, na což se za pomoci YouTube vrhla Ivanka. A pak bylo potřeba opravit připevnění zadního blatníku, takže jsme skočili do města pro šrouby, abychom zjistili, že jsou nám stejně k ničemu. Závit v kostře byl vymlácený, ale větší šroub se tam nevešel. I přes Ivančin odpor jsem zkusil jít na to tvrdou silou tmelu. Zatmeloval jsem šroub, přitáhl a doufal, že to vydrží.

Nasadili jsme kufry a vyrazili na cestu. Motorky frčely krásně, všechno drželo a čisté karburátory nás hnaly kupředu. Vybrali jsme si cestu, která by nás měla vzít přes nížiny. Nabrali jsme si benzín a dorazili k rozcestí s obrovskou tabulí ZAVŘENO. Super, takže jsme se vrátili kus zpátky a vydali se horskou cestou. Tou dobou už se stmívalo a pomalu jsme se ploužili tunely do kopce, když si Ivanka všimla, že jsem někde přišel o spacák, který mám normálně přidělaný na víku pravého kufru. Začal jsem nadávat a rychle to otočil zpět. Projeli jsme tunelem a vyrazili zpět k rozcestí, kde jsem doufal, že bychom ho mohli někde najít. Naštěstí ho už za nás našel nějaký Turek a jako lup dnešního dne si s ním štrádoval domů. Přijeli jsme k němu a ukázali mu, ať nám spacák dá. Sice koukal trochu nechápavě, ale nevzpouzel se a poslušně nám svůj úlovek odevzdal.

Počtvrté jsme projeli kolem dělníků u tunelu, jen tentokrát jsem si zpíval. Aspoň něco dobře dopadlo. Meziím všechno zahalila tma, kterou doprovázela pořádná kosa. Naštěstí jsme jeli skrz oblast pekelné výstavby vodních elektráren a tím pádem i nových cest, které Turci vedli skrz skvěle osvětlené tunely. Jeli jsme skoro jako ve dne. Jen mi nesvítilo světlo, takže jsem se jen držel za Ivankou.

Jenže tunely skončily a my pokračovali dále, abychom našli nějaké rozumné místo ke spánku. Zastavili jsme se na benzínce a s rusky mluvící servírkou jsme si domluvili vegetariánský mix včetně bramborového salátu, který tedy v Turecku opravdu nebyl zrovna obvyklým jídlem. Vyrazili jsme a doufali, že za chvíli už pojedeme do nížin, které jsme dle mapy očekávali. Jenže místo klesání cesta spíše stoupala, a proto jsme začli hledat něco k přespání, než vystoupáme příliš vysoko a bude moc zima. Sjeli jsme z cesty k malé louce a zaparkovali motorky. Po chvíli přišel nějaký pán z nedalekých chatek a ospale na nás koukal – nevypadal ale, že by měl problém s tím, že bychom tam zakempili, takže jsme mu popřáli dobrou noc a rozbili kemp.

Ráno nás vzbudily krávy, které se spolu s kachnami pásly okolo stanu. Děda, který je měl na starosti, si s námi chvíli povídal a pak sledoval, jak všechno balíme. Po chvíli na cestě jsme zjistili, že nepokračovat byl opravdu super nápad. Cesta opravdu neklesala a držela si stejné stoupavé tempo až do nějakých dva a půl kilometru nad mořem. Nemluvě o tom, že jsme si museli dát dvě přestávky, aby nám schládly motorky. Ta druhá byla taky trochu vynucená deštěm, ale Ivanka vymyslela provizorní stan, takže jsme přes řídítka a kufry přetáhli obaly na motorky a byli jsme v bezpečí. Ono teda padlo tak třicet kapek, ale pro příště už víme, jak se chránit těmto nepříznivým vlivům.

Doufali jsme, že pokoříme nadmořskou výšku nejvyšší hory Slovenska (té české jsme se už dávno vysmáli), ale bohužel si svůj triumf udržela o nějakých sedmdesát metrů. Dali jsme si aspoň sjezd ala bicykl na neutral a za chvíli jsme byli v Ardahanu, kde jsme si skočili na manti – těstoviny plněné masem s jogurtovou a rajčatovou omáčkou. Nejlepší jídlo za hodně dlouhou dobu jsme proložili chvilkou notebookování a představování se s kompletním osazenstvem restaurace, což byla vlastně kompletní rodina.

Navigace nás z města zase vedla skrz uličky a nakonec přes tankodrom. Párkrát jsem poskočil a pak už mi ze zvuku, který se linul ze zadního kola, bylo jasné, že moje tmelení šroubu to nevydrželo. Takže jsme zase museli vyndat zadní kolo a šroub musel ven. Naštěstí to jede i bez toho, takže na dlouhodobé řešení bude muset přijít řada někdy jindy, třeba v Iránu.

Už to ale moc nevypadalo, že bychom to mohli stihnout až do Gruzie a rozhodli jsme se, že radši využijeme funkčního telefonu a internetu a zároveň utratíme poslední Turecké Liry. Zastavili jsme ve městě Posof, posledním městě před hranicí. Hotel za tisícovku byl sice lákavý, ale my už si zvykli na krávy a zakempili jsme zase na pastvině. Sice na nás někdo další den volal policii, protože se asi bál, že jsme uprchlíci, ale pánové v uniformě se jen usmívali a řekli nám, že si máme vklidu posnídat a pak až se balit. My tedy měli jen čaj, ale nechtěli jsme je opravovat.

Dali jsme si ve městě ještě poslední tureckou snídani, koupili jsme nové lžičky, které jsme společným úsilím nejspíš někdy vyhodili do koše, a konečně uzavřeli kapitolu Turecko a vyjeli ke Gruzijské hranici.