Arménsky byrokratický

Ujeto: 5626 km

Kdybyste chtěli dát motokros téměř zadarmo, stačí jet na hranici Gruzie a Arménie, tohle jsme ještě opravdu nezažili. Nejdřív si dáte trochu bahna a nerovností, pak řádné kaluže a za odměnu na konec mega štěrk, po kterém jsme klouzali ze všeho nejvíc. Jednou tady asi bude asfalt, ale zatím se to k tomu opravdu ani neblížilo. O nějakém značení nemluvím, takže jsme se museli asi třikrát ptát, abychom se dostali k samotné hranici.

Jeden z policajtů Čezety znal a tak po chvilkové domluvě s Ivankou už odjížděl do dáli na jejím stroji. Naštěstí věděl, co dělá a odezvdal ji v nezměněném stavu. Po chvíli jsme se přesunuli na celní kontrolu, kde začlo úřednické peklo. Poslali nás ke zprostředkovací agentuře, kde nám řekli, že nám dokumenty za deset eur vypíšou. My jsme je ale vypsat nechtěli a dávali jsme jim místo toho Karnet. Ten neznali a tak jsme běhali od okýnka k okýnku a hádali se, že žádnou agenturu nechceme. Asi po hodině jsme to museli vzdát a nadiktovat naše údaje, tím to ale jen začalo. Dostali jsme papíry, zaplatili eura a vyšli nahoru k dalšímu okýnku, kde po nás chtěli další eura, tentokrát za vyřízení celníky. A pak další eura za zaplacení eur. Když jsme se ptali, za co to vlastně platíme, nikdo nevypadal, že by to vlastně sám věděl.

Když jsme nakonec všechny papíry vyřídili, byla už tma. Nasedli jsme na motorky a pomalu odjížděli od hranice, když nás zastavili další chlapíci s tím, že potřebujeme pojištění, jinak dostaneme pokutu. To už jsme toho měli opravdu dost, ale nedalo se nic dělat. Zašli jsme k nim do budky, chvíli se hádali o ceně, kterou jsme nakonec srazili na patnáct eur na osobu. Když viděli, jak smlouváme, zřejmě se jim nás zželelo a nabídli nám, že máme přespat tady u nich v budkách a kašlat na nějaké hotely. To nás samozřejmě zaujalo, protože nejbližší hotel byl asi padesát kilometrů daleko a nám se opravdu nikam už nechtělo, takže jsme se dohodli a začali parkovat motorky.

Jeden z chlápků si ale taky chtěl mou Čezetu zkusit. Připomínal mi spolužáka ze střední, takže jsem mu důvěřoval, když ale po chvíli úplně nevěděl co se spojkou a rázem vypálil směrem pryč, začal jsem mírně pochybovat. Po chvíli se vracel zpět, tak jsem si oddychl a ukazoval mu, ať radši zastaví, ale chtěl si ještě udělat kolečko kolem hranice. Když jsem po chvíli uslyšel ránu, nebyl jsem moc překvapený. Běžel jsem tam, abych zjistil, co se přesně stalo a našel jsem Čízu na zemi a chlapíka s rozbitým kolenem a rukou – zřejmě uklouzl na štěrku. Začal jsem sčítat škody a zjistil, že mám ohnutý padací rám a poškrábané kufry, což by nebyl zas takový problém. Hlavní problém byla přední vidlice, ve které mi pěkně lítalo kolo ze strany na stranu.

Lehce jsem mu vynadal, že je idiot, odvezli jsme motorku zpět k buňce, kde jsme měli přespat a začal jsem zjišťovat, kde může být problém. Po chvíli přišla Ivanka, která opravdu neměla radost, následovaná dalšími pracovníky, kteří také neměli radost a postupně nám začali pomáhat v rozebírání vidlice. Všechno jsme rozdělali do nejmenšího dílu a hledali problém. Nic zjevného jsme ale, krom jednoho chybějícího šroubku, nenašli. Všechno jsme poskládali nazpět a pořádně přitáhli. Nakonec to vypadalo, že bylo všechno v pohodě, takže jsme se uklidnili a odebrali se do budky dodělat pojištění. Dostali jsme jako omluvu asi tři kávy a zákusky, které byly odebrány viníkovi nehody jako trest jeho kolegů, kteří si zřejmě taky představovali večer trochu jinak.

Kdyby nebyla buňka tak provoněná cigaretovým kouřem, spalo by se nám trochu líp, ale i tak to bylo docela okey. Ráno jsme všechno zkontrolovali, rozloučili se a vyrazili zpět do plání, tentokrát Arménských. Jako cíl jsme si dali sídlo rádia Jerevan a tím i hlavní město Arménie. Kdybychom v půlce nemuseli zastavovat kvůli mému rozpadajícímu se zadnímu blatníku, byli bychom tam i docela brzy, stále jsme ale dojeli za světla a ubytovali se poprvé v hostelu. Užívali jsme si skutečnost, že jsme mezi dalšími lidmi a postupně poznávali osazenstvo cestovatelů.

• Lo Lo, slečna z Hong Kongu, která se takhle opravdu jmenovala
• Agnieszka, Polka žijící v Praze, která nerozuměla česky a byla tady na wrestlingových závodech
• Nasir, íránský profesionální fotbalista hrající v arménské lize, který nás pořád na něco pozýval
• Ira, postarší ruská lesbička, nejspíš nejvýraznější a nejhlasitější postava, která cestuje snad od doby, co ji pustili z Ruska
• Japonec, který vypadal jako Číňan
• Thajský architekt cestující po světě

S touhle skvadrou jsme si svůj pobyt opravdu užili a i když jsme se jen poflakovali po městě, společné večery byly velmi příjemné a plné super příběhů, například o tom jak Ira přespávala v Praze na ulici a náhodný pán ji vzal ke své rodině domů, aby se o ni postaral. Tato část české pohostinnosti už je v dnešní době zřejmě dávno zapomenuta.

Za pár dní, které jsme v Jerevanu strávili, jsme stihli nakoupit závitníky, poznat město a zjistit, kde nakoupit nejlevnější zeleninu a Marlenku a opravili jsme snad už finálně zadní blatník na mojí Číze. Už je mimochodem opravdu na čase, abychom vymysleli pro naše motorky nějaká jména, takže kdyby vás něco napadlo, dejte nám prosím vědět, budeme velmi vděční.