Arménskou mlhou po neexistujících cestách

Ujeto: 6008 km

Byly dvě hodiny a my stále seděli na hostelu. Předpověď počasí hlásila oblačno, ale venku chcalo jako z konve. Nedalo se nic dělat, potřebovali jsme se pohnout – už tak jsme v Arménii byli přesčas. Počkali jsme, až to alespoň trochu přejde, navlékli jsme co jsme mohli a vyrazili na cestu do hor.

Na cestě po arménských dálnicích jsem si za jízdy potřásl rukou s malým klučinou, kterému jsme se z auta řízeného jeho rodiči opravdu líbili. Ivanka musela přepnout na rezervu a projevil se zase problém ucpaného kohoutu, takže jsme k už existujícímu zpoždění museli přidat další. Do hor jsme vjížděli už za šera a to nás čekalo ještě více než sto kilometrů. Ani počasí nám nepřálo a já už skoro necítil ruce, takže jsme zastavili u nějaké budky. Dali jsme si na zahřátí čaj a při odchodu se nás chlapík ptal, proč tady radši nepřespíme. Položili jsme tu otázku sami sobě a rozhodli se raději zůstat.

Pokoj byl podivně levný, dokud jsme nezjistili, že v něm není sprcha – ještě ji nestihli dobudovat. Zapli jsme si aspoň přímotopy a uložili se ke spánku. Ráno jsme zaklepali na okno jedné z buněk, ze které vyšla paní a skrz bránu nás vypustila zpět do zimy. Vystoupali jsme si zase někam přes dva a půl kilometrů a začal mi docházet benzín, zatímco Ivanka nebyla ještě ani na rezervě. Takže jsme vzali kanystr a přelévali. Volného času jsme mile rádi využili k zahřívání zmrzlých rukou o motory.

Sjezd z kopců jsme si dali na neutrál, ale benzínky se nedostavily – všichni tady zřejmě mají předělané auta na plyn a na benzín jezdí jenom sekačky na trávu, které byly i na značce u první benzínky, ke které jsem nakonec musel Čízu dotlačit. Šťastně jsme pokračovali dál až k oblakům, do kterých jsme vjeli. Samozřejmě jsme to brali jako super událost, vjet do oblaku. Bohužel jsme nevěděli, že v něm budeme další dva dny.

Potkali jsme ještě rakouzský pár v offroadu, tak jsme si na chvíli popovídali a vyrazili ke klášteru Tatev, ke kterému vede přes přilehlé údolí i lankovka. Proč tam vede jsme zjistili záhy, když jsme se po sjezdu po krásné asfaltce začali škrábat po rozorané blátité cestě do určitě nejméně devadesátistupňového stoupání. Když jsme ho konečně s jedním zadřením vyjeli, zjistili jsme, že hotel v téhle vesničce budeme hledat jen těžko. Zeptali jsme se ale babičky, která nás odvedla za pánem, který nás odvedl k místním restauratérům, kteří zřejmě doma měli něco jako penzion. Trochu jsme se zahřáli u čaje a chleba s fíkovým kompotem a vyrazili k nim domů.

Pán zatopil v krbu a my si rozložili promočené věci a boty. Večer jsme se uložili pod duchnu do jedné postele, abychom se alespoň zahřáli, a ráno pokračovali v cestě dál. Ta ale ani zdaleka neubrala na stoupání a nepřidala na kvalitě. V dešti jsme se škrábali na jedničku po kamenech a potůčcích vymletých do cesty, až jsme se konečně vyškřábali až na kopec. Pořád jsme ale museli jet krokem. Na všech těch dírách jsem si postupně vytrhal šroub, kterým jsem si myslel, že jsem nadobro opravil svůj zadní blatník. Byl jsem zase tam, kde jsem byl předtím, jen tentokrát komplet promočený a zmrzlý.

Postupně se cesta začala zlepšovat a nakonec jsme vyjeli zpět na místní dálnici, která nás přes šíleně temná horská sídliště dovedla až do Meghri, příhraniční vesničky u Íránu. Naprosto zmrzlí, promočení a zničení jsme skoro ani nebyli schopni ovládat telefony a zjišťovat, kde bychom se mohli v okolí ubytovat. Bohužel to vypadalo, že budeme muset popojet ještě do další vesnice, vzdálené asi deset kilometrů. Když jsme ale po chvíli cesty uviděli hotel, hned jsme tam odbočili věděli, že zůstaneme ať se bude jednat o cokoliv.

Potřebovali jsme se jít najíst. Procházeli jsme okolo zavřených kasín a celkově tady byla atmosféra vskutku zvláštní. Všichni v Arménii uměli Rusky a taky to tam tak nějak Rusky vypadalo. Mezi šedými budovami vykukovala jediná zvláštní budova restaurace Phalanga, majestátní budova s vysokými sloupy a okny krytýmí zlatými závěsy. Když jsme vešli dovnitř, na kožených židlích pár kluků popíjelo kávu. Servírka nám nabídla pizzu, kterou jsme s radostí přijali a doplnili kávou a čajem. Musel jsem ji jíst pomalu, protože jsme celý den jenom jeli. Když jsme do sebe nasoukali poslední zbytky, doplazili jsme se zpět na hotel a dali si krásný, dvanáctihodinový spánek.