Den 55 / 1. listopadu 2015
Přijeli jsme do Zanjanu a směřovali k místu, které jsme dohodli s naším hostitelem. Strašně jsem si to užíval, protože jsem nemohl stále používat spojku a všichni měli tendenci mě předběhnout a zastavit. Není nic příjemnějšího, než dokola roztlačovat motorku uprostřed frekventovaného obchvatu města. Když jsme se pomalu blížili k dohodnutému místu, zavolal na mě nějaký chlápek ze souběžně jedoucího auta. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se nepředstavil jako Ali, náš hostitel. Ukázal nám, ať ho následujeme a pomalu jsme se doplácali až k němu domů.
Zaparkovali jsme motorky do garáže a představili jsme se ještě s Masoudem, řidičem SUV, které nás doprovázelo a zároveň Aliho nerozlučným přítelem. Vešli jsme do domu a ukázali nám místnost, která se měla stát na jednu noc naším domovem – byl to prostě bar. Koukali jsme nevěřícně na prázdné krýgly Efesu a rovnou jsem se zeptal, jestli tady pijou pivo. Ali se nad tím ani nepozastavil a odpověděl, že pivo ne, ale domácí pálenku z rozinek. Inu, začínalo to vypadat zajímavě. Představili jsme se s rodinou a hlavně s devadesátiletou babičkou.
Převlékli jsme se a vyrazili do města nakoupit na večer. Postupně jsme se dozvídali, že Ali má v televizi svou šou, kde učí angličtinu, a že Masoud je velmi úspěšný podnikatel. Nabídli jsme mu, že vyměníme Čezety za jeho Porsche, ale jedině pokud k tomu ještě něco příhodí. V obchodě jsme nakoupili všechno možné a po cestě domu jsme se ještě stavili vyzvednout chlast.
Když už jsme byli pomalu načatí z prvních rund panáků, přidala se k nám i Aliho přítelkyně Nikan a večer se mohlo rozjet naplno. Brambůrky, sýry, granátová jablka a hlavně, pálenka. Přišlo i na párty na české a slovenské pecky a noční výlet do fastfoodu. Naštěstí v Íránu neexistuje zákon, který by zakazoval řízení v opilosti (s ohledem na to, že je zakázáno být vůbec opilý). Ale jak říkal Masoud, jakýkoliv problém s policíí má dvě řešení. Buď jim dáte peníze, nebo řeknete kamarádovi, aby jim dal peníze.
Ráno venku sněžilo, a tak nás nemuseli ani moc přemlouvat a rozhodli jsme se zůstat ještě jednu noc. Snídani jsme si dali ve vyhlášené místní restauraci, která sice stále vypadala jako u nás třetí cenová, ale jídlo hrálo všemi barvami a bylo na něm i napsáno „dobrou chuť“. Odpoledne jsme posedávali mezi dalšími členy rodiny, kteří se průběžně střídali v domě a neustále jsme něco jedli, protože se o nás stále někdo staral. Hlavně tedy babička, která si s námi stále chtěla povídat. Jak jsme se dozvěděli, normálně mluví místním dialektem turečtiny, ale protože věděla, že jsme turisti, mluvila na nás persky. Přesněji řečeno hlasitou perštinou, protože věděla, že hlasité perštině porozumíme mnohem lépe.
Stihli jsme opětovně opravit spojku a než jsme vyrazili k Masoudovi domů na večeři, dali jsme si ještě lekci perštiny a arabského písma. Zjistili jsme mnoho důležitých věcí. Třeba když napíšete šest kopečků a pod ně tři tečky, znamená to jablko. A taky jsme všichni dostali přezdívky, takže já už byl navždy Sanjab a Masoud byl pojmenován jako Monkey. Po cestě jsme opět zaskočili do obchodu, kde to vypadalo, že kluci ho snad vlastní. Okoštovali jsme všechno, co nám přišlo pod ruce a po chvíli nám prodavač přinesl na podnose zákusky jako pozornost podniku. Připadali jsme si jako v americkém filmu, nestihali jsme sledovat, co se kolem děje. Ali házel jeden vtip za druhým a my se jen věčně smáli.
Když jsme dojeli k Masoudovi, uvítala nás jeho žena s dcerou a hned za nimi domácí bar. Otevřeli jsme dvanáctiletou whisky, každý dostali asi trojitou a začalo další kolo Aliho historek z dob, kdy byl turistickým průvodcem. Nejlepší z nich byla, když je spolu se sedmi francouzskými paničkami v Isfahánu nachytali opilé a odvezli na stanici. Ali se v obraně začal tvářit jako turista, ale když je chtěli všechny odvézt do hotelu a zkontrolovat jejich pasy, musel vymyslet záložní plán. Řekl jednomu z policistů „Írán je skvělý“ v perštině, což si získalo velký úspěch a nakonec policisté vytáhli vlastní zásoby vodky a začali popíjet všichni spolu. Když se loučili, Ali policistovi poděkoval a prozradil, že je Íránec, ale protože spolu pili, už mu nemohl policista nic udělat. A od těch dob se vždy když je v Isfahánu staví na policii pro flašku.
Kolem půlnoci se podávala večeře a do postele jsme se dostali zase až kolem druhé, což moc nenahrávalo našim plánům na zítřejší brzký odjezd. Skvělá snídaně s rodinou nám také nepomohla, takže jsme spolu s výslužkou domácích kompotů vyrazili zase až kolem poledne. Ale byli jsme plni neuvěřitelné pohody a příběhů o íránském komikovi a jeho bohatém kamarádovi, kterým pohostinnost není vůbec cizí.