Den 59 / 5. listopad 2015

Ujeto: 7106 km

Opravdu by mě zajímalo, proč měl někdo potřebu překládat Isfahán ve dvou různých verzích. I v navigaci jsem musel vyhledat Esfahán, aby mi to nakonec na mapě ukázalo Isfahán, takže to opravdu nemá hlavu ani patu. Ať tak, či tak, z íránských destinací sem jezdí asi nejvíce turistů. Z evropského hlediska je to ale stále naprosto zanedbatelné číslo. Prý se v celém městě může ubytovat okolo sedmi tisíc lidí, což na hlavní turistickou destinaci není nic moc.

Vyšli jsme na večerní procházku skrz ulice města směrem k bazaru. Po chvíli chůze za námi přiběhl klučina, nabídl nám čipsy a ptal se, jestli umíme Italsky, na což se zase chytla Ivanka. Po chvíli nám nabídl naposled a odběhl někam do postranní uličky. Přišli jsme k branám zastřešeného, ale bohužel již opuštěného bazaru. Přeci jen už bylo kolem osmé hodiny večerní a tady se vše zavíralo. Chtěli jsme si zajít do čajovny trochu si odpočnout, ale v čajovnách, které jsme potkali po cestě, směli vykuřovat vodárnu jen muži. V prostorách bazaru měla být jedna turistická, kde se trochu méně hledělo na potencionální nebezpečnost žen a mužů sedících v jedné místnosti, nedej bože u jednoho stolu.

Dali jsme si čaj a šišu a odpočívali, zatímco jsme poslouchali skupinku Belgičanů, kteří si povídali s místním klučinou. Zřejmě rád provázel turisty po okolí, ať už byly jeho pohnutky jakékoliv. Zaplatili jsme turistickou cenu a vydali se trochu si odpočnout před plánovaným poznáváním města dalšího dne.

Po předchozích zkušenostech se snídaní (chleba a taveňák) jsme si najednou připadali jako na úplné hostině. Mohli jsme sníst kolik sýra jsme chtěli a dokonce byly dostupné i rajčata, okurky a vajíčka. Jako správní Čechoslováci jsme se pořádně nadlábli a vyrazili do ulic. Dle našeho plánu byly první na seznamu slavné Isfahánské mosty, ale nebyla v nich voda, takže jsme chodili po vyprahlé zemi a fotili si mosty pěkně za sucha. Zřejmě je to tady ale takhle normální, a když se s námi po chvíli fotily skupinky místních, říkali nám, že už za dva týdny by mohla voda přitéct, což už ale my nestihneme.

Dali jsme si falafel a vyrazili do centra skrz ulice „umělců“ plné malých krámků, ve kterých vyráběli snad všechny možné zdobené předměty ze všech možných materiálů. Zpoza rohu na nás vykoukla Šáhova mešita na Imámově náměstí. Je známá svými mozaikovými průčelími, ale ze zadní strany se s mozaikami nikdo neštval a celý
zbytek komplexu byl z hliněných cihel. Zřejmě tady moc neprší, protože vypadaly i po stovkách let pořád v pohodě, nehledě na to, že všechny domy tady jsou tak nějak z bláta a co pár let je musí přetáhnout, aby se nerozpadly.

Na druhém největším náměstí na světě, které přerostlo pouze to v Pekingu, jsme si dali chvíli oddych a přinesli si sladkosti z nedaleké cukrárny. Nebyli jsme ani zdaleka sami, protože zelené parčíky byly plné místních, užívajících si piknik při pozdním odpoledni. Okolo nás se projížděly kočáry tažené koňmi, uvnitř osvětlené růžovými diodovými pásy pro co největší romantiku. Nám ale už romantiky stačilo a vydali jsme se na průzkum bazaru, který byl, překvapivě, opět skoro prázdný. Nebyli jsme si jisti, zda to bylo spojené s měsícem smutku kvůli jednomu z dvanácti imámů, důležitých duchovních historie Islámu, nebo jen protože všichni jsou leniví a pracují jen dopoledne.

Procházeli jsme uličkou a dostali zadarmo čaj. O kousek dál bylo náměstí, kde nám vyšel vstříc vysokoškolský učitel z Teheránu, který trval na tom, že si nás vyfotí a budeme v příštím vydání vysokoškolského časopisu. Nebyli jsme si úplně jisti, čím jsme si toto privilegium zasloužili, raději jsme se vydali k mešitě a pak najít něco na večeři. Zkusili jsme restauraci s biryani, slavným místním jídlem, ale ta už byla touhle dobou zavřená. Procházeli jsme okolní ulice za marného hlednání nějaké jiné restaurace, kde by se mohla najíst i vegetariánka Ivanka. Když už jsme to vzdali a začali hledat jakýkoliv obchod, kde si alespoň něco koupíme, uviděli jsme mešitu a z ní vycházející ženy s bílými plastovými pudly. Než jsme se nad tím stačili hlouběji zamyslet, jedna z nich k nám přišla a každému jedno předala s vysvětlením Imám Hossein.

Když jsme o chvíli později na hotelovém pokoji pojídali z bílých pudel rýži s rozinkami a čočkou, stále jsme se podivovali nad tím, jak jsou tady všichni pohostinní. Občas se hodí být v zemích v době jejich svátků, podobně jako na Srí Lance, kde jsme pořád dostávali něco zadarmo.